ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2880.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 2880/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Mgr. M. K. , zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Hanou Jareš Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 210/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2013, č. j. 25 Co 443/2013-179, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. září 2013, č. j. 24 C 210/2013-109, jímž bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 20 % a byl jí ustanoven advokát zástupcem pro řízení, Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. října 2013, č. j. 25 Co 443/2013-179, změnil tak, že se žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznává.
Toto usnesení napadla žalobkyně dovoláním s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s námitkami uvedenými v jejím odvolání o tom, že na její majetek je prohlášen úpadek, který je řešen oddlužením formou splátkového kalendáře, že jí zůstává pouze nezbytné minimum, že si dlouhodobě a neúspěšně hledá zaměstnání a že v jiných soudních řízeních byla plně osvobozena od soudních poplatků. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1476/2008 a 22 Cdo 1141/2007 a 32 Cdo 4115/2010) i Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 772/13, I. ÚS 218/09 a IV. ÚS 289/03) uvádí, že soud je povinen vypořádat se v odůvodnění svého rozhodnutí s podstatnými námitkami vznesenými v odvolání, a pokud tak neučiní, dopouští se vážné procesní vady mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítá, že nepřiznání osvobození od soudních poplatků jí znemožňuje uplatnění jejího práva u soudu a došlo tím k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobkyni přiznává plné osvobození od soudních poplatků, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K doplnění dovolání ze dne 9. 5. 2014, které bylo podáno po uplynutí lhůty uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř., dovolací soud nepřihlédl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 10. 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř nezakládají samy o sobě tvrzené vady v postupu soudů. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Především je třeba uvést, že dovolatelka namítá odklon od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1141/2007, a ze dne 31. 7. 201232, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010, v nichž se však jednalo o odlišnou situaci, kdy podaná dovolání podle tehdy účinných procesních předpisů byla přípustná, a proto se v těchto případech dovolací soud případnými vadami řízení zabýval.
Nicméně stále platí, že odvolací námitky by měly být zmíněny v popisu obsahu odvolání a soud by se s nimi měl v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, ovšem odvolací soud není povinen v odůvodnění svého rozhodnutí znovu vypisovat a opakovat veškeré okolnosti, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně a z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí rovněž vycházel.
V dané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení podrobně popsal skutková tvrzení žaloby a učiněná skutková zjištění ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalobkyně i s přihlédnutím k rozporům v jejích údajích, a odvolací soud nad rámec důvodů popsaných soudem prvního stupně uvedl další důvody, které považoval za podstatné a jimiž zjištěný skutkový stav doplnil. Proto pokud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud neopakoval všechny skutkové námitky a argumentaci soudu prvního stupně k nim se vztahující, nejedná se o procesní vadu, mající za následek nesprávné rozhodnutí, a tedy ani o právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí ve smyslu §237 o. s. ř.
Na podkladě tvrzených vad odůvodnění napadeného usnesení dovolatelka dovozuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, aniž by formulovala právní otázku, která by mohla založit přípustnost jejího dovolání, a neuvádí ani, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. S poukazem na citace z rozhodnutí Ústavního soudu uvádí obecné zásady, aniž by bylo zřejmé, jaké právní posouzení má být odklonem od dosavadní judikatury. Protože dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezila otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., mohl by dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v případě, že z jiného důvodu shledal dovolání přípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3130/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 - dostupné na www.nsoud.cz )].
Protože se v dané věci nejedná o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu