ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3273.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 3273/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. Š. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalovaným 1) J. W. , zastoupené Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Slezská 2232/144, 2) A. J. , 3) M. K. , zastoupené JUDr. Jiřím Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 16/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 25 Co 36/2014-190, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 k námitce místní nepříslušnosti vznesené ze strany žalované vydal dne 20. listopadu 2013 usnesení č. j. 9 C 16/2012-168, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Kutné Hoře jako soudu místně příslušnému.
K odvolání žalované 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. 25 Co 36/2014-190, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na základě zjištění, že žalovaná 1) nebydlí a ani k datu podání žaloby nebydlela na adrese v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, kterou žalobce uvedl v žalobě, ale ve Švédsku, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil otázku místní příslušnosti podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), neboť toto nařízení má přednost před národním právem a podle jeho čl. 5 odst. 3 místně příslušným je soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody, jež mu byla způsobena protiprávním jednáním žalovaných, je místně příslušným Okresní soud v Kutné Hoře, v jehož obvodu došlo k události, jež právo na odškodnění zakládá (postup žalobkyň v řízení před Okresním soudem v Kutné Hoře, vydané předběžné opatření se zákazem dispozice s nemovitostmi v K. H. a škoda na nich vzniklá). Žalobce měl možnost volby mezi švédským soudem nebo soudem místa, kde došlo ke škodní události, tj. Okresním soudem v Kutné Hoře. Obvodní soud pro Prahu 5 správně věc postoupil soudu, jehož místní příslušnost vyplývá z čl. 5 odst. 3 nařízení. Ostatně i bez postupu dle nařízení by místní příslušnost Okresního soudu v Kutné Hoře byla založena podle §77a o. s. ř.
Toto usnesení napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, a mají být posouzeny jinak. Namítá, že žaloba byla podána dne 26. ledna 2012, žalovaná 1), která má české i švédské občanství, měla do 13. června 2012 hlášen trvalý pobyt na adrese Praha 5 a byt na této adrese měla k dispozici i po tomto datu. Dovozuje, že z čl. 2 a 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 vyplývá, že český státní občan, žije-li v jiném státě ES, nemůže být v České republice žalován, neumožňují-li to speciální ustanovení tohoto nařízení, a nařízení tedy nemůže být aplikováno na české občany v jejich sporech vedených u českých soudů. I když to není v nařízení výslovně zmíněno, pravidla se vztahují pouze na ty žalované, kteří jsou občany jiného státu než toho, v němž je podána žaloba. Proto měl být aplikován §86 odst. 1 o. s. ř. podle posledního známého bydliště žalované. Nařízení členskému státu ukládá, aby z něj vyplývající povinnosti vtělil do vnitřního zákonodárství, a než tak učiní, zákon má přednost před nařízením. Místní příslušnost pak nelze posuzovat podle ustanovení §77a o. s. ř., jež je účinné od 1. 4. 2005, když předběžné opatření, kterým byla žalobci způsobena škoda, bylo vydáno usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. 6. 1998. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 a o. s. ř.), který postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to zda nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I“) je aplikovatelné při posuzování mezinárodní příslušnosti soudu, je-li žalován český státní občan s bydlištěm na území Evropské unie.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je v dané věci dán relevantní mezinárodní prvek odůvodňující užití předpisů mezinárodního práva soukromého - vnitrostátních nebo unijních.
Dovolatel namítá, že v době zahájení řízení měla žalobkyně 1) bydliště na území České republiky v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se bydlištěm fyzické osoby rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat, tj. místo, kde má svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 28 Nd 238/2012). Obsah pojmu „bydliště“ není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 23 Nd 352/2012, srov. též článek 59 Nařízení Brusel I).
V řízení bylo zjištěno (skutková zjištění nepodléhají dovolacímu přezkumu - §241a odst. 1 o. s. ř.), že žalovaná 1) má české i švédské občanství, v České republice na adrese uvedené v žalobě v Praze 5 nežije, fakticky bydlí ve Švédsku. Ačkoliv české občanství je upřednostněno před švédským občanstvím podle §33 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (podle §123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se aplikuje zákon č. 97/1963 Sb., neboť řízení bylo zahájeno dne 26. 1. 2012, tedy před účinností zákona č. 91/2012 Sb.), je otázkou, zda bydliště žalované 1), které je v zahraničí, je či není v daném případě relevantním mezinárodním prvkem, který by založil aplikovatelnost předpisů mezinárodního práva soukromého.
O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník, popř. zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1190/2003 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 111/2004 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004 ).
V dané věci bydliště žalované 1), které je ve Švédsku, je mezinárodním prvkem, na jehož základě se aplikují předpisy mezinárodního práva soukromého, a to unifikovaná unijní úprava, která jako hraniční určovatel preferuje bydliště, nikoliv státní příslušnost, z čehož je zřejmé, že bydliště osoby je v daném případě relevantním prvkem z hlediska posouzení existence mezinárodního prvku v právním vztahu.
Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že nařízení jako normativní akt není přímo aplikovatelné a že musí být provedeno ve vnitrostáním zákonodárství. Podle čl. 288 věty druhé a třetí Smlouvy o fungování Evropské Unie (dříve čl. 249 Smlouvy o Evropských společenstvích) nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Z toho plyne, že nařízení je přímo aplikovatelné bez nutnosti jeho transpozice do vnitrostátního práva.
Nařízení Brusel I bylo sice ke dni 9. ledna 2015 zrušeno Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, avšak podle právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (tj. ke dni 31. 3. 2014) se Nařízení Brusel I na tuto věc aplikuje.
Podle čl. 3 bodu 1. Nařízení Brusel I, osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
Podle čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.
Dovolatel namítá, že ustanovení čl. 3 odst. 1 Nařízení Brusel I není aplikovatelné v případě, že soud jiného členského státu rozhoduje o příslušnosti soudu ve věci, kdy žalovaný je jeho státním občanem.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze napadnout opravnými prostředky, bylo třeba vyřešit, zda má povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou podle čl. 267 písm. b) SFEU (dřív čl. 177 Smlouvy o ES), týkající se výkladu čl. I odst. 1 Nařízení Brusel I. V tomto směru je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 1983 ve věci C – 283/81 CILFIT [1982] ECR 3415, který formuloval 3 výjimky, kdy národní soudy poslední instance nemají povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, a to v případě: 1/ kdy evropské právo není relevantní pro řešení daného případu, 2/ kdy k nastolené otázce existuje ustálená judikatura Soudního dvora nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (acte éclairé), 3/ kdy jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost - tzv. acte clair - (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 01. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod č. 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 05. 2012, sen. zn. 29 NSCR 13/2010, uveřejněné pod č. 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Nd 276/2012).
Podle názoru dovolacího soudu není nutno v daném případě se obracet na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, neboť z judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že systém určení obecné příslušnosti stanovený v kapitole II Nařízení Brusel I je založen na obecném pravidle, vyjádřeném v jeho čl. 2 odst. 1, podle kterého osoby s bydlištěm na území členského státu jsou žalovány u soudů tohoto státu bez ohledu na státní příslušnost účastníků řízení (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie Kainz, C-45/13, EU:C:2014:7, bod 21). Obecným pravidlem tedy je, že ke státní příslušnosti účastníků řízení se nepřihlíží a osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být žalována v jiném členském státě na základě Nařízení Brusel I bez ohledu na to, že se jedná o stát, jehož je státním příslušníkem.
Základními principy aplikace unijního práva jsou přímý účinek nařízení a aplikační přednost. Dopadají-li norma vnitrostátní a komunitární na tentýž vztah a jejich úprava je různá, pak se aplikuje norma komunitární. Z článku 3 odst. 1 Nařízení Brusel I vyplývá univerzální použití pravidel soudní příslušnosti obsažených v tomto nařízení pro žaloby proti osobám s bydlištěm (sídlem) v některém členském státě, přičemž je vyloučeno použití pravidel příslušnosti podle národního práva, jež by byla v rozporu s pravidly příslušnosti podle Nařízení Brusel I (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011). Vnitrostátní úprava tak zůstává pouze pro mezinárodně či unijně neupravené otázky, tudíž na danou situaci aplikovatelná není (srov. shodně Simon, P. in: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2889, nebo Šuk, P. in : David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1780).
Cílem Nařízení Brusel I je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné. Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska. Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2905/2011).
Z judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 5 bodě 3 nařízení č. 44/2001, se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa (např. rozsudek Coty Germany, C-360/12, EU:C:2014:1318, bod 44), a dále, že se pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 5 bodě 3 uvedeného nařízení zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události (rozsudek Coty Germany, EU:C:2014:1318, bod 47). Z toho, že identifikace jedné z vazeb uznaných judikaturou musí umožnit založit příslušnost toho soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny, vyplývá, že platně může rozhodnout pouze soud, v jehož obvodu se nachází relevantní vazba (viz rozsudky Folien Fischer a Fofitec, C-133/11, EU:C:2012:664, bod 52, jakož i Melzer, EU:C:2013:305, bod 28, Coty Germany, EU:C:2014:1318, bod 48).
Odvolací soud nepochybil, když v daném případě aplikoval čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I a dovodil, že nejužší vazbu mezi soudem a sporem má Okresní soud v Kutné Hoře, u nějž došlo k procesním postupům žalovaných, z nichž žalobce dovozuje vzniklou škodu, tento soud vydal předběžné opatření, jež dle žalobních tvrzení způsobilo žalobci újmu, a v jeho obvodu leží nemovitosti, s nimiž je vznik žalobcovy škody dle žalobních tvrzení spojován.
Vzhledem k tomu, že vnitrostátní úprava místní příslušnosti není na danou situaci aplikovatelná, nebylo třeba se místní příslušností zabývat z hlediska námitky dovolatele o vyloučení aplikace §77a odst. 3 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že byla-li škoda způsobena předběžným opatřením, bude soudem příslušným podle čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I k rozhodování o náhradě škody soud, který předběžné opatření nařídil.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu