ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3384.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3384/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Bc. B. B. , a b) A. B. , obou zastoupených JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované Vítkovické nemocnici a. s. , se sídlem v Ostravě, Zalužanského 1192/15, IČO 60793201, zastoupené JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 175/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, č. j. 56 Co 553/2014-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, č. j. 56 Co 553/2014-125, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2014, č. j. 81 C 175/2012-97, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 81 C 175/2012-97, uložil žalované zaplatit každému z žalobců po 240.000,- Kč s příslušenstvím, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 10. 9. 2013, č. j. 81 C 175/2012-48, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 4. 2014, č. j. 56 Co 36/2014-70, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že k promlčení nároku na náhradu škody nedošlo jednak proto, že o osobě škůdce se žalobci dozvěděli nejdříve 24. 2. 2011, jednak proto, že vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům. Vyšel ze zjištění, že 12. 9. 2008 se ve zdravotnickém zařízení žalované narodil A. A. B., syn žalobců, který byl jako předčasně narozený umístěn pro léčbu novorozenecké žloutenky do inkubátoru a jeho základní životní funkce byly sledovány prostřednictvím monitoru dechu. V době mezi 7:44 až 8:58 dne 16. 9. 2008 došlo k selhání dýchání a krevního oběhu dítěte vedoucímu k asfyxii, která způsobila nevratné hypoxicko-ischemické poškození mozku s rozvojem apalického syndromu a sekundární epilepsie, což i přes resuscitaci a následnou péči ve Fakultní nemocnici Ostrava vedlo k jeho úmrtí 24. 3. 2009. Závažné poškození zdraví a pozdější smrt byly zapříčiněny opožděným zjištěním apnoe a opožděně zahájenou resuscitací; kdyby k ní došlo do 20 sekund po signalizaci přístroje, pravděpodobnost poškození mozku by byla velmi malá. Jiné lékařské ani ošetřovatelské pochybení zjištěno nebylo, postup při péči o novorozeného byl jinak lege artis. Přístroj monitorující dítě žalobců nebyl shledán vadným, přesto byl ale vyřazen z provozu a „skartován“. Žalobci podali 23. 12. 2009 ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu na ochranu osobnosti, pravomocným rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 23 C 297/2009-203, byla žalované uložena povinnost písemné omluvy a zároveň byla přiznána peněžitá satisfakce, žalobkyni a) ve výši 700.000,- Kč a žalobci b) ve výši 300.000,- Kč, s tím, že toto zadostiučinění spolu s náhradou ve výši 240.000,- Kč, které každému z rodičů náleží podle §444 obč. zák., je přiměřené. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, žalovaná je odpovědná za škodu, která žalobcům vznikla úmrtím dítěte, podle §420 obč. zák., neboť porušila povinnost vyplývající z ustanovení §55 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Zároveň porušila i prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Protože mezi tímto pochybením a poškozením zdraví dítěte žalobců vedoucím k jeho úmrtí je dána příčinná souvislost, uložil jí povinnost uhradit každému z žalobců jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 písm. c) obč. zák., včetně konkretizovaného příslušenství vzhledem k předchozím výzvám žalobců k úhradě. Námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vznesla žalovaná, soud neshledal důvodnou, neboť byl vázán předchozím závazným právním názorem odvolacího soudu. Vyložil, že podle §106 odst. 1 obč. zák. se žalobci o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, dozvěděli až ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Motole, vypracovaného pro účely soudního řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, z nějž plyne závěr o příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem jejich dítěte zjištěným dne 16. 9. 2008 a jeho úmrtím, a se kterým se mohli seznámit nejdříve 24. 2. 2011. Až tehdy tedy začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba a do podání žaloby dne 22. 11. 2012 ještě neuplynula.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 56 Co 553/2014-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do části přiznaného příslušenství zamítl, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že k nevratnému poškození zdraví a následnému úmrtí dítěte došlo buď v důsledku chybné funkce monitorovacího přístroje, nebo v důsledku nedbalé kontroly dítěte, v obou případech jde o objektivní odpovědnost žalované za způsobenou škodu na zdraví dítěte s následkem jeho úmrtí. K námitce promlčení uvedl, že žaloba byla podána 22. 11. 2012 a závěr o tom, kdo za škodu na zdraví jejich dítěte odpovídá, si žalobci mohli učinit až v souvislosti se znaleckým posudkem, který byl doručen jejich advokátu dne 24. 2. 2011. Závěru o včasnosti žaloby neodporuje ani zjištění, že již 23. 12. 2009 podali proti žalované nemocnici žalobu na ochranu osobnosti s požadavkem přiměřeného zadostiučinění. Námitka promlčení je navíc podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřiznání požadovaného odškodnění by v porovnání s újmou, kterou žalobci utrpěli, bylo nepřiměřeně tvrdým postihem a navíc je celkový rozsah odškodnění včetně již přiznaného zadostiučinění v porovnání s obdobnými případy neporovnatelně nízký. Jde o škodu spočívající v úmrtí člena rodiny, ke kterému měli žalobci jako rodiče nejhlubší vztah. Žalovaná navíc projevovala lhostejný přístup ke splnění písemné omluvy a v tomto případě jde o zákonný nárok, který by měla zdravotnická zařízení poskytovat automaticky. Z těchto důvodů lze vznesenou námitku chápat jako projev žalované učiněný v rozporu s obyčejným lidským vnímáním spravedlivého řešení tohoto odškodnění.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje jak v určení počátku běhu promlčecí doby, tak v posouzení vznesené námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Má za to, že žalobci již 23. 12. 2009, kdy podali žalobu o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, měli dostatečné vědomosti o pravděpodobné totožnosti osoby odpovědné za škodu, subjektivní dvouletá promlčecí doba tedy při podání žaloby o náhradu škody dne 22. 11. 2012 uplynula. Dobrým mravům pak v zásadě neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva. Zákonný institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, dobrým mravům by se příčily jen takové případy o výjimečné intenzitě, které by byly výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za neopodstatněné a nedůvodné a mělo by být proto jako nepřípustné odmítnuto. Soudy obou stupňů v podstatě převzaly argumentaci žalobců, že k promlčení nároku dojít nemohlo. Žalovaná pak od počátku popírala své zavinění a nepochopitelně mařila objasnění celé záležitosti, čemuž odvolací soud věnoval náležitou pozornost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je vzhledem k tomu i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, kdy zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti, je třeba posoudit otázku promlčení podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Totéž platí i pro otázku souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se však toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba vycházet z jeho prokázané vědomosti a nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž okamžik vědomosti poškozeného o škodě a jeho vědomosti o škůdci může být odlišný. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Nemusí jít o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované pod C 2202, C 2145 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Vědomost pozůstalých o osobě škůdce jistě nelze automaticky odvíjet od okamžiku získání informace o úmrtí osoby blízké ve zdravotnickém zařízení. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti poskytovateli zdravotní péče je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena nedostatečnou lékařskou péčí, nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná ze samotného faktu, že ošetřovaný v nemocnici zemřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015). Nelze však zároveň přisvědčit názoru odvolacího soudu, že žalobci si mohli závěr o tom, kdo za škodu na zdraví jejich dítěte odpovídá, učinit až na základě znaleckého posudku vypracovaného v předchozím soudním řízení na ochranu osobnosti. Z hlediska ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. totiž není rozhodující, kdy se pozůstalí dozvěděli o tom, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí dítěte, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada; stačí odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827). Skutečnost, že takovou vědomost žalobci v daném případě měli, vyplývá už z toho, že proti nemocnici podali žalobu na ochranu osobnosti a požadovali od ní přiměřené peněžité zadostiučinění právě za způsobenou smrt svého dítěte. Průběh tohoto řízení, provedené dokazování ani soudní rozhodnutí na tom nic nemění. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením tedy začala nepochybně plynout nejpozději 23. 12. 2009, v den podání žaloby na ochranu osobnosti, a do 22. 11. 2012, kdy bylo další žalobou zahájeno řízení v nyní projednávané věci, už marně uplynula.
Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, Soubor C 2955, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750).
Úmrtí dítěte představuje pro žalobce nepochybně ztrátu mimořádného významu a její bolestivost není možné přehlížet. Přesto nelze při hodnocení námitky promlčení, kterou v průběhu řízení vznesla žalovaná, dovodit, že jde o natolik výjimečný případ, který by odůvodňoval přiznání již promlčeného nároku na jednorázové odškodnění za usmrcení dítěte. Okolnost, že žalovaná otálela s omluvou žalobcům, jak upozornil odvolací soud, jde jistě k tíži žalované, nezakládá však opodstatnění pro zásah do zásadního principu právní jistoty sledovaného úpravou institutu promlčení. Důvod, proč námitku promlčení nelze shledat rozpornou s dobrými mravy, spočívá na straně žalobců. Jestliže žalobu na ochranu osobnosti s požadavkem na vyšší peněžité plnění, než činí zákonem stanovená náhrada, podali u krajského soudu do jednoho roku po úmrtí syna, zatímco žalobu na náhradu škody odůvodněnou týmiž skutkovými okolnostmi až po uplynutí dalších tří let, aniž by jim v uplatnění nároku v základní částce u okresního soudu bránila nějaká objektivní překážka, pak si marné uplynutí promlčecí doby zavinili sami. Bez ohledu na postup žalované v předchozím řízení ani na citlivost věci pro žalobce tak nelze žalované vytýkat, že použila zákonné oprávnění namítat promlčení.
Přesvědčení odvolacího soudu, že celkový rozsah odškodnění včetně již přiznaného zadostiučinění cestou ochrany osobnosti je v porovnání s obdobnými případy neporovnatelně nízký, není v daných souvislostech pro posouzení souladu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. Jednak již přisouzená částka překračuje zákonem stanovenou výši náhrady (§444 odst. 3 obč. zák.), jednak ve sporu o náhradu škody o zákonnou částku není ani v rámci posuzování námitky promlčení na místě podrobovat přezkumu pravomocné rozhodnutí soudu, který ve sporu o ochranu osobnosti řešil právě přiměřené zvýšení náhrady nad rámec fixní zákonné částky. Konečně názor odvolacího soudu, že tento zákonný nárok by měli poskytovatelé zdravotnické péče poskytovat „automaticky“, není podložen žádnou speciální právní úpravou, která by pro jednorázovou náhradu za ztrátu osoby blízké nastavovala odlišné podmínky oproti jiným dílčím nárokům z újmy na zdraví či z usmrcení. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že vznesení námitky promlčení v dané věci nepředstavuje zneužití práva na úkor žalobců a že zánik nároku na plnění podle §444 odst. 3 obč. zák. není vůči nim nepřiměřeně tvrdým postihem s ohledem na popsané okolnosti a na již dříve přiznané zadostiučinění v řízení o ochranu osobnosti.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.); protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu