ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4433.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 4433/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. T. , zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici Břeclav, příspěvkové organizaci, se sídlem v Břeclavi, U Nemocnice 3066/1, IČO 00390780, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 655/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 43/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2014, č. j. 17 Co 670/2012-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2014, č. j. 17 Co 670/2012-257, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Především rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nezávisí na vyřešení otázek hmotného práva předložených dovolatelem s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že žalovaná nemocnice při poskytnutí zdravotní služby žalobci neporušila žádnou svoji povinnost, operační zákrok, který žalobce podstoupil, byl proveden lege artis, žalobce byl předem řádně informován o povaze plánovaných léčebných výkonů a jejich důsledcích a rizicích. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by při zákroku měla žalovaná jednat jinak, než jednala, a bylo prokázáno, že správný lékařský postup byl zachován, není důvodem přípustnosti dovolání předložená otázka, zda je porušením právní povinnosti objektivní rozpor mezi tím, jak žalovaná skutečně jednala (případně opomenula jednat) a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, vyplývá, že žalovaná postupovala při ošetření lege artis, jednala tedy tak, jak jednat měla, a ze skutkových zjištění nelze dovodit ani porušení prevenční povinnost podle §415 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněný pod č. 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, v otázce, zda při posouzení odpovědnosti za škodu podle §421a obč. zák. je přípustné oddělovat účinek endoskopické operační metody od účinku použitého endoskopického přístroje. Vzhledem k rozdílnému skutkovému stavu dané věci od uvedeného rozhodnutí (jež bylo publikováno pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze dovolateli přisvědčit, že odlišnost závěrů obou rozhodnutí spočívá v rozdílném právním názoru. Rozdíl spočívá ve skutkové okolnosti; v dané věci nebylo zjištěno, že by konkrétní újma žalobce byla způsobena nějakými okolnostmi vyplývajícími z povahy přístroje použitého při operaci prostaty nebo že vlastnosti nějaké věci při zákroku použité byly vyvolávajícím činitelem poškození jeho zdraví. Jak vyplynulo ze zjištěného skutkového stavu, zejména ze znaleckého posudku MUDr. Vladimíra Kotka, riziko vzniku močové inkontinence po operaci prostaty se vztahuje k operaci prostaty, ať je provedena jakýmkoliv nástrojem či metodou, a riziko vzniku poruchy, kterou žalobce trpí, existuje u operace prostaty bez ohledu na to, jaký konkrétní nástroj byl při operaci použit. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by příčinou vzniku žalobcovy inkontinence byla povaha, tedy vlastnosti resektoskopu použitého při operaci, je právní názor odvolacího soudu na odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu podle §421a obč. zák. v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3172/2011, 20 Cdo 2492/99, 29 Odo 609/2002 a 32 Odo 639/2002 dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury o zákazu formulace tzv. souhrnného zjištění v rozhodnutí a o povinnosti odvolacího soudu zopakovat důkazy, má-li za to, že lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než učinil soud prvního stupně.
Dovolatel v podstatě odvolacímu soudu vytýká vady řízení. Námitka, že řízení bylo zatíženo vadami, však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nejde-li o procesní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí. K vadám řízení pak lze při dovolacím přezkumu přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není tento případ. Podle ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud může odchýlit od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, za předpokladu, že důkazy, z nichž při zjišťování určité okolnosti vycházel soud prvního stupně, byly v odvolacím řízení zopakovány (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1586/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 6325). Avšak listiny, jimiž byl proveden důkaz před soudem prvního stupně (a též výpovědi svědků, popř. účastníků u dožádaného soudu), může odvolací soud sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 997). Námitka dovolatele, že odvolací soud neprovedl důkaz listinou, z níž čerpal svá zjištění, nejenže není důvodná, ale není ani právní otázkou způsobilou založit přípustnost dovolání. To platí i o námitce souhrnného zjištění, neboť dovolatel vlastně namítá nedostatečnou konkretizaci zjištění, jež se týká obsahu poučení pacienta, a nikoliv, že by soud čerpal určité zjištění souhrnně z řady důkazů bez rozlišení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se při řešení uvedených právních otázek neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani nejde o právní otázky dosud neřešené nebo dovolacím soudem rozdílně rozhodované, anebo které mají být vyřešeny jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení podle §150 o. s. ř. ze stejných důvodů hodných zvláštního zřetele jako v rozhodnutí odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu