ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1105.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1105/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně ELMAD spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO 69797111, o zaplacení 136.452 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 352/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014, č. j. 39 Co 295/2014-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2014, č. j. 23 C 352/2010-85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 136.452 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2014, č. j. 39 Co 295/2014-101, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé žalobkyni jako pronajímatelce bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného je promlčeno, neboť se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Vznesenou námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť ze strany žalované nedošlo ke zneužití práva a rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nelze vyvozovat jen z toho, že se judikatura v obdobných věcech vyvíjela několik let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod číslem 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 – ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (zda je nárok na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva za žalované období promlčen) posouzena jinak.
Z uvedené judikatury plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva. Nelze proto souhlasit s dovolatelkou, že běh promlčecí doby u sporného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS – st. 27/09, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné, podstatné je z tohoto hlediska jeho včasné uplatnění.
V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). Neshledal-li odvolací soud na straně ani jedné z účastnic konkrétní důvody, které bránily žalobkyni uplatnit nárok včas, není jeho úvaha nepřiměřená. V této souvislosti nelze přehlédnout, že na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy dovolatelka usuzovala výhradně z toho, že od roku 2002 se právní názory obecných soudů a Ústavního soudu na opodstatněnost uplatněného nároku (později kvalifikovaného jako náhrada za nucené omezení vlastnického práva k bytu) neustále vyvíjely. Okolnost, že v soudní praxi byla právní kvalifikace a důvodnost uplatněného nároku po určitou dobu sporná (pochybná), což ostatně není nijak zvlášť výjimečná situace, však nemůže sama o sobě omluvit jeho neuplatnění před uplynutím promlčecí doby, natož doložit, že vznesená námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2716/2014 – ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 3519/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2747/2014 – ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3775/14).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu