ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1415.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1415/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného M. P. , proti povinné SERIAL STORY spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem v Jílovém, Mírové náměstí 221, identifikační číslo osoby 25023900, za účasti DUHA-VP, spol. s r.o., se sídlem v Děčíně IV, Labské nábřeží 307/39, identifikační číslo osoby 25015231, zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 2/2, pro 16 416 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Zdeňka Pánka, Exekutorský úřad Děčín, pod sp. zn. 112 EX 130/07, o dovolání DUHA
-VP, spol. s r.o., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2014, č. j. 14 Co 284/2014-65, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 9. 2014, č. j. 14 Co 284/2014-65, potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Zdeňka Pánka, Exekutorský úřad Děčín, ze dne 13. 12. 2013, č. j. 112 EX 130/07-52, ve výroku, jímž soudní exekutor určil závady, které prodejem nemovitostí povinné společnosti nezaniknou, a to věcné břemeno chůze a jízdy - oprávnění pro stavbu č. p. 269 v J. a povinnost k parcele č. st. 385/1 v katastrálním území J. u D. - a věcné břemeno chůze a jízdy - oprávnění pro parcelu č. st. 385/2 v katastrálním území J. u D. a povinnost k parcele č. st. 385/1 v katastrálním území J. u D. -, které ocenil částkou 10 000 Kč. Současně odvolací soud odmítl odvolání Š. C. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V důvodech usnesení poznamenal, že v případě smluvně vzniklého věcného břemene ve prospěch společnosti DUHA-VP, spol. s r. o. (dále též „dovolatelka“), spočívajícího v právu bezplatně užívat nemovitosti po dobu neurčitou, nejde o závadu, o níž by zvláštní zákon stanovil, že prodejem v dražbě nezanikne, nejedná se o nájem bytu a pro zachování věcného břemene není dán ani žádný významný zájem společnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadla dovolatelka dovoláním, v němž jeho přípustnost spatřovala v tom, že „jsou naplněny zákonem vymezené podmínky“ podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Napadené usnesení „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (ve shodě se soudním exekutorem) zásadně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to v otázce „vedení exekuce a následně stanovení závad, které prodejem nemovitosti v dražbě nezaniknou resp. zaniknou“. Konkrétní případ exekuce na majetek povinné společnosti, která je v likvidaci, podle názoru dovolatelky nebyl v rozhodování dovolacího soudu vyřešen a „dovolacím soudem řešená právní otázka má být posouzena jinak“. V podrobnostech dovolatelka zpochybnila závěr o tom, že smluvní věcné břemeno na nemovitosti zřízené ve prospěch dovolatelky zaniká, neboť se nejedná o právo ve veřejném či společenském zájmu; takový závěr byl učiněn bez zkoumání dalších okolností a „bez kontextu s námitkami vznesenými dovolatelem v odvolání“. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s námitkou dovolatelky, „zda lze paralelně vést exekuci na majetek obchodní společnosti“ a současně s tím provádět likvidaci společnosti. Za tohoto stavu měl odvolací soud řízení přerušit a „předložit věc dohledovému soudu k posouzení legitimity vedení exekučního řízení“. Na základě těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení „v celém rozsahu“ zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil dne 10. 3. 2015 oprávněný, podle něhož „vedlejší účastník pouze zneužívá své postavení k průtahům v probíhající exekuci“. Kvůli jeho jednání je nemovitost (viz její specifikace shora) další rok neobývaná a dochází k jejímu znehodnocování. Dovolatelka doposud neprojevila o výkon práva z věcného břemene zájem.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) se závěrem, že dovolání primárně trpí vadou obsahu podání, jež nebyla ve lhůtě k dovolání (§240 o. s. ř.) odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
K předpokladu přípustnosti dovolání se dovolací soud opakovaně vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, odkázat lze ostatně též na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Judikatura Nejvyššího soudu především zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka v posuzované věci zmiňuje tři hlediska obsažená v §237 o. s. ř., a to že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a že dovolacím soudem řešená právní otázka má být posouzena jinak. V prvním případě související právní otázku formuluje jednak nedostatečně obecnými pojmy „vedení exekuce“ a „stanovení závad, které prodejem nemovitosti v dražbě zaniknou resp. nezaniknou“, jednak, a to alespoň na úrovni citace závěrů (úvah) dovolacího soudu, nespecifikuje konstantní judikaturu dovolacího soudu, s níž má být právní otázka v rozporu. V druhém a třetím případě dovolatelka právní otázku vymezuje nesrozumitelně v tom smyslu, že exekuce je vedena na majetek obchodní společnosti v likvidaci, je-li zároveň nepochybné, že napadené usnesení, řešící otázky určení ceny nemovitosti pro účely dražby, na probíhající likvidaci povinné nezávisí. Současně dovolatelka staví vedle sebe (v konjunkci) dvě rozdílná hlediska přípustnosti dovolání, aniž by bylo možno dovodit, a to z celého obsahu dovolání, které z nich si zvolila.
Nezbytná náležitost dovolání spočívající ve vymezení dovolacího důvodu není v posuzovaném dovolání splněna obdobně. Dovolatelka označuje neúplnost dokazování před odvolacím soudem k charakteru věcného břemene jako závady spojené s nemovitostí a poukazuje na vady odvolacího řízení (tím, že se odvolací soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a že nepřerušil řízení), čímž nelze založit dovolací důvod či předpoklad přípustnosti dovolání (vytýkaným rozsahem dokazování a jinými relevantními vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat pouze za předpokladu splněných obligatorních náležitostí dovolání – viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., opětovně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Napadla-li dovolatelka všechny výroky usnesení dovolacího soudu (jak je zjevné z jejího dovolacího návrhu), je třeba pro úplnost dodat, že k rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání Š. C. dovolatelka není legitimována (výrok se netýká práv či povinností dovolatelky) podle §218 písm. b) ve spojení s §243c odst. 3 o. s. ř. a že výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč (srov. §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.); výsledek dovolacího řízení je i v těchto případech shodný.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první a dílem podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu