ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2245.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2245/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně I. Š. , P., zastoupené Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 – Záběhlicích, Záběhlická 3262/88a, proti žalovanému Ing. J. M. , P., zastoupenému JUDr. Zdenkou Čížkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Korunní 1030/32, o zrušení společného nájemního práva k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 310/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 15 Co 263/2014-500, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 15 Co 263/2014-500, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 42 C 310/2010-325, zrušil (podle §705 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále též jen „obč. zák.“) právo společného nájmu účastníků k „bytu třetí kategorie, sestávajícímu se z kuchyně, čtyř pokojů a koupelny, který se nachází ve třetím nadzemním podlaží domu v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil žalovaného výlučným nájemcem bytu (§705 odst. 1 věta druhá ve spojení s §705 odst. 3 obč. zák.), uložil žalobkyni povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 15 Co 263/2014-500, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému zrušil společné nájemní právo k předmětnému bytu, nepřiznal mu náhradu za zrušené právo, uložil mu povinnost byt vyklidit a předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku (§768 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /účinného od 1. ledna 2014/ – dále též jen „o. z.“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně, který rozhodoval ve věci dne 25. června 2013, posoudil nárok na zrušení práva společného nájmu bytu manžely, uplatněný žalobou podanou u tohoto soudu dne 24. listopadu 2010, podle §705 odst. 1 a 3 a §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. (jde-li o otázku bytové náhrady pro vyklizovaného rozvedeného manžela), odvolací soud bez dalšího – jen s poukazem na dobu, kdy rozhodoval o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně a kdy již byl účinný zákon č. 89/2012 Sb. – postupoval podle §768 odst. 1 o. z. Při rozhodování, kterému z rozvedených manželů zruší jeho dosavadní právo k bytu (neboť podle okolností případu lze na něm spravedlivě žádat, aby byt opustil), dovodil, že zákonná hlediska nebyla v dané věci využitelná (účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel ponechal rozhodnutí o tom na úvaze soudu) a za rozhodující pak pokládal kriteria zásluhy o získání bytu, možnosti (rychlého) uspořádání bytových poměrů účastníků, jakož i možnosti jeho dalšího účelného využití a zohlednil rovněž okolnost, že žalovaný od roku 2002 byt k bydlení neužívá, tj. pokládal za převažující okolnosti prospívající žalobkyni. Proto žalovanému zrušil jeho dosavadní právo k bytu, aniž mu přiznal náhradu za ztrátu tohoto práva s odůvodněním, že od roku 2002 v bytě nebydlí a lze předpokládat, že si své bytové potřeby již za tuto dobu nějakým způsobem uspořádal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř., a odůvodnil ji mimo jiné konstatováním, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při posuzování důvodů hodných zvláštního zřetele nepřihlédl ke všem okolnostem tohoto případu známým z průběhu řízení před soudem prvního stupně, ale jen k některým z nich“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1758/2004 a 26 Cdo 1407/2006 zdůraznil hlediska, která ustálená soudní praxe pokládá – vedle hledisek zákonem výslovně upravených, tj. zájmu nezletilých dětí a stanoviska pronajímatele, jež v daném případě nejsou naplněna – za právně významná při rozhodování „o určení výlučného nájemce bytu“. Jde-li o odvolacím soudem zdůrazněné hledisko zásluh na získání bytu, připustil, že z důvodů v dovolání rozvedených se do předmětného bytu pouze přistěhoval a právo společného nájmu mu vzniklo sňatkem s žalobkyní. Následně však dodal, že „zasloužení se žalobkyně o získání bytu“ ztratilo význam v okamžiku, kdy rada městské části Praha 2 souhlasila s výpovědí z nájmu z důvodu neplacení (plateb souvisejících s užíváním bytu); jestliže by neuhradil dluh na nájemném ve výši 72.530,- Kč a sankční poplatek ve výši 15.448,- Kč, „neměl by soud o čem rozhodovat“. S poukazem na konkrétní okolnosti případu pak podrobně rozvedl, že žalobkyně není schopna ani nadále ze svých příjmů hradit nájemné, že ve skutečnosti zájem o předmětný byt nemá, neboť po vynesení napadeného rozsudku přestala platit platby související s jeho užíváním, že byt neužívá k bydlení ani ona a ani její syn P. Š. a neumožňuje jeho užívání ani synu P. M. a že po skončení dědického řízení po své matce se jako jediná dědička stane výlučnou vlastnicí jejího bytu 3+1. Ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozsudku pak uvedl, že z důvodů tam podrobně rozvedených byla žalobkyni přisouzena náhrada nákladů jejího advokátního zastoupení před soudy obou stupňů, ačkoliv před soudem prvního stupně nebyla advokátem zastoupena. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Při řešení otázky jeho přípustnosti nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen jeho měnící výrok týkající se věci samé, ale i nákladový výrok. Ve vztahu k posléze uvedenému výroku – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – však v rozporu s ustanoveními §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navíc dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku (proti výroku II.) nemůže být přípustné podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., neboť je jím napaden výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je však přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva, která v posléze nastíněné poloze nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Aby se mohl dovolací soud vskutku zodpovědně vyjádřit k otázce správnosti právního posouzení věci, bude totiž zapotřebí především vyřešit otázku hmotněprávní úpravy, podle níž lze uplatněný nárok posuzovat, tj. zda jej lze posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. (konkrétně podle §768 odst. 1 o. z.), jak to učinil odvolací soud.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že nesprávná skutková zjištění (jež dovolatel rovněž namítal) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.
Soudní praxe se již v minulosti (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.) ustálila v názoru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 2274/2010, a z 20. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 3621/2011, či Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II, §460 až 480 Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1898), že nezbytnými předpoklady pro zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely rozhodnutím soudu podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. jsou existence práva společného nájmu bytu manžely, rozvod jejich manželství a absence dohody rozvedených manželů o zrušení práva společného nájmu bytu. Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek ke dni rozhodování soudu splněna, musí být žaloba o zrušení práva společného nájmu bytu zamítnuta. Podle přesvědčení dovolacího soudu lze uvedený názor bez dalšího vztáhnout i na řízení o zrušení práva společného nájmu nedružstevního bytu. Z uvedeného názoru však současně rovněž vyplývá, že právo na zrušení společného nájmu (v tomto případě nedružstevního) bytu vzniká až rozvedeným manželům (nejsou-li tudíž manželé rozvedeni, nemůže být zrušeno jejich právo společného nájmu bytu), tedy právní mocí rozhodnutí, jímž bylo manželství rozvedeno, tj. v daném případě dne 12. července 2007, kdy byli účastníci pravomocně rozvedeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. května 2007, č. j. 22 C 16/2005-110. Jde-li ovšem o právo vzniklé v roce 2007, tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., musí být uplatněný nárok na zrušení společného nájmu (nedružstevního) bytu posouzen podle dosavadních právních předpisů, tedy podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák. (§3074 odst. 1 věta za středníkem o. z.).
Výklad ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. se v soudní praxi ustálil. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) byla jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patřilo k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza nebyla stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávaly soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy – ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí – podle okolností konkrétního případu přihlížely jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství, k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. prosince 2010, sp. zn. 26 Cdo 942/2010, a z 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 2299/2010). Jde-li o otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, přísluší mu ze zákona právo na náhradní byt, přičemž soud může – při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných – rozhodnout o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.). Výjimečně mu může být právo na bytovou náhradu odepřeno podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, je-li uplatňování jeho práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1016/2007).
Protože odvolací soud – v důsledku mylného názoru na použití rozhodné hmotněprávní úpravy – se posouzením věci z naznačených hledisek vyplývajících z ustálené judikatury (zejména ve vztahu k otázce bytové náhrady pro vyklizovaného rozvedeného manžela) nezabýval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu