ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3095.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3095/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky V. F. , zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Krakovská 1392/7, za účasti Lidového bytového družstva Praha 10 , se sídlem Praha 10, Slovinská 10, IČO 48030627, zastoupeného JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o převod jednotky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 88/2009, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 11 Cmo 69/2013-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání navrhovatelky (dovolatelky) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 11 Cmo 69/2013-198, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Pokud dovolatelka přípustnost dovolání dovozovala mj. z toho, že „ napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky hmotného práva, kdy se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , je zapotřebí uvést, že z dovolání musí být nejen patrno, při řešení jakých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale musí být rovněž zjevné, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o sdělení dovolatelky (vztahující se zjevně rovněž k přípustnosti dovolání), že „ částečně řešená právní problematika nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena “, je nutno uvést, že má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 3. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3043/13/, z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Přestože dovolatelka ve svém dovolání označila otázky (týkající se posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku, bezúplatného převodu pozemku parc. č. 497 v k. ú. Vršovice, obec Praha, a převodu spoluvlastnického podílu na „jednotkách 101 až 106“), jejichž právní posouzení odvolacím soudem považuje za nesprávné, již nespecifikovala, při řešení které z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu (tu navíc ani nijak blíže nekonkretizovala), resp. kterou z nich má za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Považovala-li za ni snad (v dovolání rozvedenou) „otázku zásadního právního významu“ , lze navíc uvést, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Současně nelze přehlédnout, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., nelze ve vztahu k přípustnosti dovolání argumentovat jeho zásadním právním významem, neboť dovolání již musí vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. ledna 2013. Kromě toho – s přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek – nelze ani ztratit ze zřetele, že vady řízení (namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) a nesprávná skutková zjištění (dovolatelkou ve skutečnosti rovněž uplatněná) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že její dovolání směřuje „proti všem výrokům“ rozhodnutí odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale i proti nákladovému výroku napadeného usnesení. Ani ve vztahu k tomuto výroku však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – v rozporu s ustanoveními §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu