ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3570.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3570/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné K. S. , zastoupené Mgr. Václavem Červeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 682/20, proti povinnému Mgr. T. K. , zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova 236/10, pro dlužné výživné ve výši 445 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 3587/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 18 Co 490/2013-228, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 6. 9. 2013, č. j. 68 EXE 3587/2010-187, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrhy na odklad exekuce a na částečné zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že s ohledem na výši všech vymáhaných částek, stejně jako na dosavadní postoj povinného, který zavinil neplněním zákonných vyživovacích povinností vznik velmi vysokého dluhu, je prodej jeho nemovité věci přiměřeným způsobem provádění exekuce. Skutečnost, že prodej povinným obývané nemovité věci bude mít pro něj zvlášť nepříznivé následky, ještě sama o sobě není důvodem pro neprovedení exekuce tímto způsobem, zvláště když ostatní podmínky, v podobě nikoliv pouze přechodného postavení povinného, ve kterém se navíc neocitl jen bez své vlastní viny, a při existenci možnosti vážného poškození oprávněné odkladem výkonu rozhodnutí, splněny nejsou.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Dovolacímu soudu předkládá otázku, zda lze nařídit exekuci prodejem nemovitých věcí s cenou mnohonásobně vyšší, než je vymáhaná pohledávka, pokud soudní exekutor neprováděl exekuci přednostně jinými způsoby (postižením movitých věcí či příjmů povinného). Nemovité věci nadto slouží k uspokojení bytových potřeb povinného. Dále vznáší otázku, zda je pro posouzení přiměřenosti způsobu vedení exekuce relevantní, že kromě pohledávky vymáhané v této exekuci jsou v dalších exekučních řízeních vymáhány další jeho závazky. Nedomnívá se, že zvolený způsob exekuce byl jediným možným a že by nebylo možno pohledávku vymoci jiným, k právům povinného šetrnějším, způsobem. Dle jeho názoru soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona, znemožňující vést exekuci nepřiměřeným způsobem. Namítá, že řízení předcházející vydání exekučního titulu bylo postiženo závažnými vadami, které ovlivnily meritorní rozhodnutí v neprospěch povinného, a vzhledem k podané žalobě pro zmatečnost je zde možnost, že exekuční titul bude zrušen. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí je jediný možný a zákonný. Je nutné přihlédnout k tomu, že probíhají jiná exekuční řízení pro vymožení závazků povinného z titulu výživného a nárok oprávněné na hrazení výživného vysoce převyšuje případné negativní následky, které exekuční řízení má na práva povinného, jenž celou situaci způsobil nehrazením svých zákonných závazků. Využití jiných způsobů provedení exekuce není reálné, neboť povinný nepracuje, neumožnil provedení soupisu movitých věcí a nelze předpokládat, že by tímto způsobem mohla být uhrazena podstatnější část pohledávky. Povinný pouze vyvíjí úsilí k oddálení výkonu rozhodnutí. Uvedla, že žaloba pro zmatečnost proti exekučnímu titulu byla pravomocně zamítnuta. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal oprávněné náklady řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci odkladu exekuce (§238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.).
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce, není přípustné, neboť dovolatelem přednesené otázky byly v rozhodování dovolacího soudu již vyřešeny. Odvolací soud přitom rozhodl v souladu se závěry dovolacího soudu a ani není důvod, aby tytéž otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak.
Nejvyšší soud již dříve v obdobných věcech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014) uvedl, že při posuzování vhodnosti způsobu provedení exekuce je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitých věcí pouze jedním kritériem. Skutečnost, že cena nemovitých věcí, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitých věcí je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku nelze buď vůbec, nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. Nevyžaduje se, aby rozhodnutí o způsobu provedení exekuce prodejem nemovitých věcí předcházela neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce jiným způsobem. Je-li vedeno proti povinnému u téhož soudního exekutora více exekučních řízení, není zjevně nevhodným způsobem provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, dojde-li tím účinněji a rychleji k vydobytí všech vymáhaných pohledávek, než při použití jiného způsobu provedení exekuce. Jedním z kritérií pro posouzení vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce je tak i existence dalších, dříve zahájených a dosud neskončených, exekučních řízení proti povinnému.
Ohledně dovolatelem namítaných vad nalézacího řízení (byť tento argument směřuje spíše k opodstatnění odkladu exekuce) Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že již dříve opakovaně vyložil, že případné vady nalézacího řízení (i kdyby skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí a exekuční soud se jimi nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu