ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3771.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3771/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) V. D. , a b) Ing. M. D. , zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti žalovaným 1) Ing. Z. S., CSc ., a 2) MUDr. M. S. , zastoupeným JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Náměstí 14. října 3, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 251/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 62 Co 143/2012-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 4 C 251/2001-193, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 12. 2011, č. j. 4 C 251/2001-204 (poté, co jeho rozsudek ze dne 11. 12. 2006, č. j. 4 C 251/2001-110, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 12. 2009, č. j. 4 C 251/2001-127, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 62 Co 505/2007, 83/2008-148, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu v I. nadzemním podlaží domu v P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 62 Co 143/2012-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu „kladené Nejvyššímu soudu ČR“ označili otázky: a) „zda pro výpovědi podané podle ust. §710 před jeho novelizací provedenou podle zákona č. 107/2006 Sb. platí závěry judikatury Nejvyššího soudu ČR, jejíž změna byla vyvolána právě touto novelizací“ (přičemž vyjadřují názor, že nikoli, neboť práva nájemce jsou ochráněna obligatorní ingerencí soudu přivolujícího k výpovědi z nájmu bytu včetně povinnosti soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy k prokázání existence výpovědního důvodu), a b) „zda předmětem řízení o přivolení k výpovědi má být pouze období vymezené ve výpovědi obsažené v žalobě, zde období od 1. 1. 2001 do 30. 9. 2001 či zda soud má v řízení zjišťovat a posuzovat existenci dluhu v dalším období do doručení výpovědi nájemcům“. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho názoru na náležitosti výpovědi z nájmu bytu - vymezení výpovědního důvodu, jakož i jeho názoru, že neunesli povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a namítají, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Dovolání podané žalobci proti rozsudku odvolacího soudu, vydanému dne 19. 9. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak ve kterém rozhodl stejně jako ve svém předchozím vyhovujícím rozsudku, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Pokud jde o otázku ad a), s níž spojují dovolatelé zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že na řešení takto vymezené právní otázky napadeného rozhodnutí nespočívá, a již proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka ad b), neboť jde o otázku, v judikatuře dovolacího soudu již vyřešenou. Již v rozsudku ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod R 43/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění (dále též „obč. zák.“) posuzuje soud k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu; okolnost, že nájemce dlužné nájemné po podání výpovědi zaplatil, může být významná jen pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (což platí i pro případ, kdy nájemce po doručení výpovědi dále nájemné neplatí). Z uvedeného právního názoru vychází dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2176/2004 a jeho rozsudek z 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3254/2006.
K námitce dovolatelů týkající se vymezení výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., lze uvést, že Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2989/99, uveřejněném pod C 40 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, zaujal právní názor, že požadavku určitosti výpovědi (§37 odst. 1 obč. zák.) z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. neodporuje, je-li v ní tento výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, např. i tak, že "nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce", aniž by přitom pronajímatel uvedl konkrétní měsíce, za něž nájemné nebylo zaplaceno. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, jestliže ke dni doručení výpovědi nájemci byl takto skutkově vymezený důvod skutečně naplněn a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi prokáže svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď odůvodněna. K uvedenému právnímu názoru se dovolací soud přiklonil dále např. ve svých rozhodnutích ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2663/2004, a ze dne 22. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2256/2005.
I když Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu v projednávané věci, že výpověď z nájmu bytu je neplatná pro neurčitost, považuje jeho rozhodnutí za věcně správné, neboť jeho závěr o nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní obstojí a odpovídá ustálené judikatuře. Namítají-li dovolatelé, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o. s. ř.), je třeba uvést, že ani toto ustanovení nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a nahrazovat na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníků (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 756/2006).
Dovolatelé uplatňují rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (pod nějž spadá dovolací námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku). Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., a o skutečnost, že žalovaným (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak právo vůči žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu