ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3894.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3894/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. J. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalované Konhefr HP s.r.o. , se sídlem Praha 9, Štverákova 2777/22, zastoupené JUDr. et PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 40, o zaplacení 303.127,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 EC 94/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2013, č. j. 72 Co 308/2013-216, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2012, č. j. 38 EC 94/2010-178, uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci částku 3.779,94 Kč s úrokem z prodlení od 8. 1. 2010 do zaplacení (výrok I.), a co do částky 299.347,06 Kč s úrokem z prodlení od 8. 1. 2010 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 12. 2013, č. j. 72 Co 308/2013-216, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. potvrdil co do částky 92.113,- Kč s úrokem z prodlení z částky od 8. 1. 2010 do zaplacení, ohledně zbylé části tohoto výroku a ve výroku III. o nákladech řízení, jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) včasné dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze v řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř.
Námitka dovolatele, že odvolací soud při posouzení otázky platnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní z hlediska určitosti vymezení jejího předmětu – bytové jednotky (jež měla být následně vybudována) postupoval v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010 a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1156/2013, je nepřípadná. Z citovaných rozhodnutí sice vyplývá, že ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní na bytovou jednotku musí být dosaženo shody o podstatných náležitostech vyjmenovaných v §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. 12. 2013, avšak jednalo se o případy, kdy zcela chybělo vymezení spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, popř. toto vymezení bylo naprosto vágní (šlo o pouhou reprodukci ustanovení §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) a chybělo i vymezení společných prostor. V dané věci však (jak vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, která nelze v dovolání zpochybnit) byla situace odlišná.
Jestliže uvedený závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jsou námitky dovolatele, který odvolacímu soudu vytýkal, že při posouzení této otázky přihlédl k nové právní úpravě, a to §574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již nadbytečné. Ostatně názor, že při výkladu smluv je třeba dávat přednost tomu, který zachovává její platnost, byl zastáván i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005).
Pokud dovolatel zpochybnil rovněž závěr odvolacího soudu, že účastníci si platně sjednali dobu, do kdy měla být smlouva o smlouvě budoucí kupní uzavřena, je třeba uvést, že ohledně této právní otázky však řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť neuvedl, které z hledisek přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v této části tak dovolání trpí vadami (chybí obligatorní náležitost dovolání – srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), pro které nelze v řízení pokračovat.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu