ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3986.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3986/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v exekuční věci oprávněné FINE LINE, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, IČO 26970384, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti povinnému R. Š. , zastoupenému JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 481/12, pro 2.955.033,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 4554/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 62 Co 151/2014-210, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Povinný podal včasné dovolání proti usnesení ze dne 21. 5. 2014, č. j. 62 Co 151/2014-210, kterým Městský soud v Praze (soud odvolací) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 15. 1. 2014, č. j. 49 Nc 4554/2008-182, jímž byl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2008, č. j. 49 Nc 4554/2008-6, zamítnut.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka výkladu smluv podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“, je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000).
Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že započítávaná pohledávka povinného sestává s ohledem na koncepci smluvní pokuty vyjádřené v článku XII. bod 4. Smlouvy o dílo, ze smluvních pokut za jednotlivé neodstraněné vady, když byla v uvedeném článku ujednána smluvní pokuta za každou vadu a každý započatý den nesplnění termínu. Dovolací soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že zápočet povinného ze dne 19. 6. 2008 není dostatečně určitý, jelikož podle něj nelze určit, na které konkrétní jednotlivé neodstraněné vady ze seznamu se zápočet vztahuje a na které nikoliv, a to i s přihlédnutím k tomu, že povinný vychází při svém výpočtu smluvní pokuty z jiného počtu neodstraněných vad, než který vyplývá ze seznamu tvořícího přílohu dopisu povinného ze dne 25. 4. 2008. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, podle §37 odst. 1 obč. zák., neplatný pro neurčitost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. 9 Cmo 109/2003, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, pod č. 20, jakož i na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1021/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4735/2010 a další).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry přijatými v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu