ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4365.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4365/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ MIPE-N, a.s. , se sídlem v Praze 4, Struhařovská 2942, IČO: 27193501, b/ Ing. M. I. , a c/ Ing. P. I. , zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Londýnská 674/55, proti žalovanému Bytovému družstvu V e s t a v b a 98 , se sídlem v Praze 1, Spálená 98/31, IČO: 25662457, zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, K Brusce 124/6, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 22/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 15 Co 19/2014-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 15 Co 19/2014-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Změněnou žalobou se žalobci domáhali určení, že „zde není věcné břemeno bytu – právo užívání jedné bytové jednotky pro Bytové družstvo Vestavba 98, IČO 25662457, ke stavbě v části obce S. M. č. p. 905 na pozemku parc. č. 794 v k. ú. S. M., obec P., zapsané na LV 494“ (dále též jen „požadované určení“, „sporné věcné břemeno“, resp. „věcné břemeno“, a „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“ či „budova“).
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 65 C 22/2010-100, žalobě vyhověl a určil, že sporné věcné břemeno pro žalovaného zde není; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobci jsou podíloví spoluvlastníci předmětné nemovitosti, každý z nich s podílem v rozsahu ideální jedné třetiny. V pátém nadzemním podlaží (resp. v půdním prostoru) nemovitosti realizovalo 2. Stavební bytové družstvo občanů v Praze 4, Bránická ul. 89 (dále jen „družstvo“), na základě hospodářské smlouvy ze dne 22. dubna 1988 výstavbu bytové jednotky (dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „bytová jednotka“), jejíž užívání povolil příslušný stavební úřad kolaudačním rozhodnutím ze dne 15. března 1991. Dohodou ze dne 21. května 1991 pak přenechalo družstvo bytovou jednotku do užívání svému členu J. H. jako družstevní byt (dále jen „dohoda ze dne 21. května 1991“). Dne 2. prosince 1998 uzavřelo družstvo a žalovaný písemnou smlouvu, jíž mu převedlo právo odpovídající věcnému břemenu na budově opravňující ho k užívání předmětné bytové jednotky (dále jen „Převodní smlouva“). Následně v roce 1999 požádalo družstvo příslušný katastrální úřad, aby do katastru nemovitostí zapsal v jeho prospěch věcné břemeno na budově – právo užívání předmětné bytové jednotky, přičemž tuto žádost odůvodnilo konstatováním, že bytová jednotka byla pořízena v rámci družstevní bytové výstavby za finanční a úvěrové pomoci státu a že tedy byly splněny podmínky pro vznik věcného břemene na budově podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. (zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). Této žádosti příslušný katastrální úřad vyhověl a zapsal věcné břemeno na budově do katastru nemovitostí s údajem, že jde o věcné břemeno bytu zřízené ve prospěch družstva zákonem č. 42/1992 Sb. Následně požádal žalovaný o provedení zápisu změny oprávněného z věcného břemene na budově v katastru nemovitostí s odůvodněním, že na něj družstvo převedlo oprávnění z věcného břemene, což dokládal Převodní smlouvou. Přitom i této žádosti příslušný katastrální úřad vyhověl, takže žalovaný je nyní evidován v katastru nemovitostí jako oprávněný z věcného břemene na budově. Součástí zjištěného skutkového stavu pak bylo rovněž zjištění, že Jiří Helcel užívá předmětnou bytovou jednotku do současné doby jako družstevní byt, avšak nyní již na základě dohody ze dne 14. dubna 2008, kterou uzavřel s žalovaným a která měla (podle tam obsaženého ujednání) mimo jiné zrušit dohodu ze dne 21. května 1991 . Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že výmazu sporného věcného břemene z katastru nemovitostí mohou dosáhnout pouze na podkladě rozsudku, jímž bude určeno, že věcné břemeno na budově pro žalovaného zde není. Poté dospěl k závěru, že na budově skutečně pro žalovaného nevázne věcné břemeno (ve smyslu §28d zákona č. 42/1992 Sb.) opravňující ho k užívání bytové jednotky, neboť Převodní smlouva je – z příčin rozvedených v jeho rozsudku – absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) . Za této situace žalobě vyhověl, aniž se zabýval otázkou, zda předmětnou nemovitost zatěžuje věcné břemeno na budově, jež by prospívalo jiné osobě (osobám) než žalovanému (zejména družstvu).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2014, č. j. 15 Co 19/2014-139, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.). V této souvislosti – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 676/2000 – zejména konstatoval, že obecně platí, že je-li ve prospěch žalovaného zapsáno v katastru nemovitostí věcné břemeno na budově podle zákona č. 42/1992 Sb. vztahující se k jedné bytové jednotce umístěné v nemovitosti žalobců, mají žalobci naléhavý právní zájem na takovém určení (určení neexistence věcného břemene na budově), jímž bude postaveno najisto, zda na označené nemovitosti vázne sporné věcné břemeno či nikoli, protože jen takové rozhodnutí by mohlo být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Proto není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není oprávněným z určitého věcného břemene, neboť takové určení „by samo o sobě bez dalšího nemohlo svědčit pro závěr, že ... věcné břemeno neexistuje (není z něj oprávněn někdo jiný než žalovaný)“ . V návaznosti na to dovodil, že byť se v souzené věci jedná o určení, že sporné věcné břemeno zde není, k existenci naléhavého právního zájmu žalobců nepostačuje, aby se takového určení domáhali pouze ve vztahu k osobě, která je nyní zapsána v katastru nemovitostí jako oprávněný z věcného břemene, nýbrž je zapotřebí, aby požadované určení bylo způsobilé vyřešit spor o existenci věcného břemene v celém rozsahu, tedy „i odpovědět na otázku, zda z něj není oprávněný někdo jiný než žalovaný“ . Pokračoval, že pokud by totiž určovací žalobě vyhověl bez toho, aby se zabýval otázkou, zda věcné břemeno opravňuje někoho jiného než žalovaného, nastala by – po provedení změny zápisu v katastru nemovitostí učiněné na základě vyhovujícího soudního rozhodnutí – situace, kdy „skutečný oprávněný ... by nebyl chráněn zápisem“ , neboť údaj o věcném břemenu by byl z katastru nemovitostí vymazán. Dodal, že tato situace by pak nepochybně uvedla ve značnou nejistotu skutečného oprávněného (v této souvislosti zmínil jednak družstvo, ale také uživatele bytové jednotky); navíc by nebyla odstraněna ani nejistota žalobců o tom, zda nejsou povinnými z věcného břemene „ve vztahu k jinému oprávněnému“ . Uzavřel, že je-li tedy jejich „motivem“ domoci se požadovaného určení proto, aby vyřešili spornou otázku, zda na jejich nemovitosti vázne věcné břemeno (k jedné bytové jednotce), z něhož je oprávněný právě a jen žalovaný, nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání především namítli, že napadené rozhodnutí bylo pro ně překvapivé, neboť odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž jim umožnil se k odlišnému právnímu náhledu na věc vyjádřit, resp. aniž jim poskytl poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Podle jejich mínění tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 2415/2005, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006 a sp. zn. 32 Cdo 1019/2009. Dále rovněž vyjádřili nesouhlas s právním názorem, že na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.). Zdůraznili, že – v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 676/2000 – od počátku řízení žádají správné určení, že věcné břemeno zde není, a nikoli určení, že žalovaný není oprávněným z věcného břemene; přitom jejich „motivace“ domoci se tohoto určení jen ohledně žalovaného nemůže mít na výsledek daného řízení žádný vliv. Dodali, že ostatně skutečnost, že mají zájem na požadovaném určení pouze ve vztahu k žalovanému, je odůvodněna i tím, že sporné věcné břemeno je břemenem osobním, které „svědčí jen jediné konkrétní osobě, vzniklo zápisem do katastru nemovitostí a zapsáno v katastru nemovitostí je pro žalovaného“ . Měli tudíž za to, že svůj naléhavý právní zájem náležitě osvědčili (zde odkázali jednak na žalobu a jednak na své podání z 22. dubna 2013, jímž „upřesnili“ žalobní návrh právě tak, aby jeho znění odpovídalo zápisu v katastru nemovitostí). Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelé rovněž uplatnili (dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí pro ně bylo překvapivé). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. (proto, že požadované určení není způsobilé vyřešit spor o existenci věcného břemene v celém rozsahu, tedy „i odpovědět na otázku, zda z něj není oprávněný někdo jiný než žalovaný“ ).
Podle §80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura). Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení jako institutu procesního je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení, což je otázka hmotněprávní. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě je předmětem řízení určení neexistence věcného břemene na budově (jež mělo vzniknout ve smyslu §28d zákona č. 42/1992 Sb.), které podle údajů katastru nemovitostí vázne na předmětné nemovitosti a je z něj oprávněný žalovaný. Při úvaze, zda žalobci jako podíloví spoluvlastníci nemovitosti mají na takovém určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.), nelze přehlédnout, že v případě sporu o existenci věcného břemene mohou dosáhnout změny zápisu tohoto práva v katastru nemovitostí pouze na podkladě rozsudku, jímž bude určeno, že sporné věcné břemeno na jejich nemovitosti nevázne. Současně nelze ztratit ze zřetele, že vzhledem k právním i evidenčním účinkům katastrálních zápisů může být příčinou sporu dotčených osob již samotný údaj o existenci věcného břemene zanesený do katastru nemovitostí. Za této situace lze pomocí určovací žaloby účinněji než jinými právními prostředky vytvořit pevný právní základ pro sporný právní vztah účastníků, neboť případné rozhodnutí, jímž soud určí, že věcné břemeno (pro žalovaného) zde není (neexistuje), je – na rozdíl od rozhodnutí o jiných (v úvahu přicházejících) právních prostředcích – rovněž způsobilým podkladem pro provedení změny údajů obsažených v katastru nemovitostí, kterou bude zápis v tomto veřejném seznamu – v poměru mezi účastníky řízení – uveden do souladu se skutečným právním stavem. Jinak řečeno, prostřednictvím požadovaného určení lze (objektivně vzato) postavit najisto, zda na předmětné nemovitosti vázne sporné věcné břemeno (pro žalovaného) či nikoli, přičemž proces odstranění nejistoty účastníků v příslušném právním vztahu se završí vkladem do katastru nemovitostí učiněným na základě (eventuálního) žalobě vyhovujícího soudního rozhodnutí (viz §11 odst. 1 písm. c/ a §15 odst. 1 písm. a/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí – dále jen „katastrální zákon“). V daném případě pak podle názoru dovolacího soudu žalobní petit „pokrývá“ a jemu odpovídající (z něj vycházející rozsudek (lhostejno zda vyhovující či zamítavý) „vyčerpává“ aktuální zápis věcného břemene v katastru nemovitostí v celém jeho rozsahu; je přitom nerozhodné, že žalobní petit obsahuje a rozsudek, ať již vyhovující či zamítavý, bude obsahovat (rovněž) sousloví „pro bytové družstvo Vestavba 98, IČ 25662457“. Žalobci tedy mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a je v této souvislosti nerozhodné, zda subjektem oprávněným z věcného břemene na budově je či by mohla být (též) osoba odlišná od účastníků řízení. Je tomu tak proto, že tato otázka se netýká předpokladu naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, nýbrž předpokladu věcné legitimace účastníků řízení. V tomto směru tedy odvolací soud mezi těmito předpoklady úspěšnosti určovací žaloby důsledně nerozlišoval. Zjevně totiž přehlédl, že podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je naplněna tehdy, jestliže rozhodnutí, jímž soud určovací žalobě vyhoví, je objektivně způsobilé založit pevný právní základ pro sporné právní vztahy účastníků řízení, a nikoli (též) pro jiné právní poměry odlišného okruhu subjektů. Jeho úvaha, že určovací žalobě nelze vyhovět proto, že požadované určení nedává odpověď na otázku, zda z věcného břemene je oprávněný někdo jiný než žalovaný, však neobstojí ani z hlediska posouzení věcné legitimace účastníků řízení. K tomu lze uvést následující.
V předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již řečeno, že proces odstranění nejistoty účastníků v příslušném právním vztahu se završí vkladem do katastru nemovitostí, jímž bude zápis v tomto veřejném seznamu uveden do souladu se skutečným právním stavem. Z logiky věci tudíž vyplývá, že právní vztah, o jehož negativní určení se v dané věci jedná, je po subjektivní stránce vymezen jednak osobami, které jsou podle zápisu v katastru nemovitostí omezeni sporným věcným břemenem ve svém vlastnickém právu (povinnými z věcného břemene), a jednak osobou, jíž podle stejného zápisu svědčí oprávnění z věcného břemene (oprávněným z věcného břemene). Z tohoto úhlu pohledu se však předmětného řízení účastní všechny subjekty, jejichž práv a povinností se příslušný právní vztah týká, neboť na straně žalobců vystupují všichni spoluvlastníci nemovitosti, kterou podle údajů obsažených v katastru nemovitostí zatěžuje sporné věcné břemeno, a na straně žalované subjekt, který je v citovaném veřejném seznamu evidován jako jediný (výlučný) oprávněný z věcného břemene (jiným subjektům než „jmenovitě“ /osobně/ žalovanému současný zápis věcného břemene v katastru nemovitostí neprospívá; tím méně jim může poskytovat jakoukoli právní ochranu). Určovací žalobu proto nebylo možné zamítnout ani pro nedostatek věcné legitimace účastníků řízení.
Pro úplnost zbývá dodat, že v souzené věci je skutečně žalobní návrh (petit) správně – v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 676/2000, uveřejněného pod C 974 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – formulován tak, že věcné břemeno bytu, z něhož je oprávněný žalovaný a které vázne na předmětné nemovitosti (označené příslušnými katastrálními údaji – viz §8 katastrálního zákon), „zde není“ . Jiná situace by však nastala, pokud by se žalobci domáhali určení, že žalovaný není oprávněným z dotčeného věcného břemene. Z pohledu takto formulovaného petitu totiž není vůbec podstatné, v čí prospěch je věcné břemeno zapsáno v katastru nemovitostí, a je pak rovněž nerozhodné, zda okruh účastníků řízení koresponduje s vymezením subjektů sporného právního vztahu, jež se podává z katastrálních údajů. Takto postavená (negativní) určovací žaloba tudíž nemůže – objektivně vzato – vystihnout obsah a povahu sporného právního vztahu účinněji než jiné v úvahu přicházející prostředky právní ochrany (zejména vindikační nebo zápůrčí žaloba), neboť není jisté, zda rozhodnutí, jímž soud takovéto žalobě vyhoví, bude rovněž způsobilým podkladem pro zápis změny údajů o věcném břemenu v katastru nemovitostí (k tomu viz §17 odst. 4 katastrálního zákona). Z vyložených důvodů proto lze – stejně jako v citovaném rozsudku – konstatovat, že určení, že žalovaný není oprávněným z blíže označeného věcného břemene, by samo o sobě bez dalšího nemohlo svědčit pro závěr, že sporné věcné břemeno neexistuje (není z něj oprávněn někdo jiný než žalovaný), a jako takové by tudíž nemohlo přivodit změnu zápisu v katastru nemovitostí. Na takovém určení není tedy dán naléhavý právní zájem. Z řečeného však není možné dovozovat, že by se řízení o určení neexistence věcného břemene měla účastnit (též) osoba, jíž se sporný právní vztah – podle údajů katastru nemovitostí – netýká, jak se zřejmě domníval odvolací soud.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž tento soud přezkoumá opodstatněnost požadovaného určení po stránce věcné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu