ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4381.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4381/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, IČO 44992785, adresa pro doručování městská část Brno – Bohunice, Dlouhá 3, zastoupeného JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 2006/26, proti žalovaným 1) I. H. , a 2) V. H. , zastoupeným JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Brno, Bašty 413/2, o zaplacení částky 60.498,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 280/2005, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2013, č. j. 37 Co 282/2013-296, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaní (zastoupení advokátkou) podali včasné dovolání proti výroku I. usnesení ze dne 27. 9. 2013, č. j. 37 Co 282/2013-296, jímž Krajský soud v Brně (odvolací soud) potvrdil usnesení Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 25. 6. 2013, č. j. 42 C 280/2005-283, ve výroku I. o zastavení řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) ohledně zaplacení částky 60.498,- Kč s příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení za dobu od 1. 12. 2003 do 2. 8. 2006 ve výši 84.704,- Kč. Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Dovolatelé (jak vyplývá z obsahu jejich dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) svými námitkami brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je namístě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle §96 odst. 2 o. s. ř., neboť důvody, pro něž se zpětvzetím žaloby nesouhlasili, nelze pokládat za vážné ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř. Mají za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1758/2002. Odkaz dovolatelů na označený rozsudek je však nepřípadný, neboť se týká specifik předběžně vykonatelných rozsudků v pracovněprávních vztazích.
Podle §96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§96 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014).
V projednávané věci nejde o případ, kdy řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, nebo i na návrh druhého účastníka (jak se dovolatelé mylně domnívají). Jde totiž o řízení o zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby.
Pokud dovolatelé především namítají, že „vyřešení otázky výše nájemného a potvrzení neoprávněnosti nároku žalobce…je nutné z hlediska uplatnění jejich dalších (v dovolání uváděných) nároků“ , lze uvést, že soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 17.).
Od uvedené judikatury se odvolací soud při svém právním posouzení věci neodchýlil a dovolací soud zastává názor, že dospěl-li k závěru, že žalovaní – za situace, kdy „jejich nesouhlas se zpětvzetím žaloby vyplývá z jejich setrvalého postoje, že nebyli a nejsou dlužníky žalobce“ – nemají vážné důvody bránit se zastavení řízení, není jeho úvaha v tomto směru zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, a ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4028/2008).
Ve vztahu ke zbývajícím dovolacím námitkám lze dodat, že s řešením předestřené otázky buď nesouvisí, nebo – v případě námitek vztahujícími se k vadám řízení a dále zpochybňujícími zjištěný skutkový stav – jimi dovolatelé uplatňují rovněž nezpůsobilé dovolací důvody.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu