ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4523.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4523/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně P. J. , Z., proti žalovanému JUDr. J. J., Ph.D ., D., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 556/2009, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2013, č. j. 19 Co 10/2012-289, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 19 Co 10/2012-289, změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 9. 2011, č. j. 9 C 556/2009-139, v odstavci I. tak, že žalovanému uložil vyklidit družstevní byt v domě ve Z. o velikosti 4+1 s příslušenstvím do patnácti dnů od právní moci rozsudku, v odstavci II. (kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) ho potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a žalovaný ve výroku o věci samé.
Dovolání žalovaného není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce účinnosti dohody o převodu členských práv a povinností a její formy srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněné pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, napadené rozhodnutí ani nespočívá na otázkách, které by nebyly v soudní praxi dovolacího soudu řešeny.
K tvrzení žalovaného, že byt vyklidil, nemá v něm žádné věci, a není proto pasivně legitimován, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť se jedná o nové skutečnosti, které v dovolání nelze podle §241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit (v průběhu celého řízení naopak tvrdil, že je mezi účastníky spor, kdo má jako člen družstva byt užívat a ani nevyvracel tvrzení žalobkyně, že do bytu nastěhoval své věci). Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že písemně uzavřená dohoda o výměně bytů je zároveň i dohodou o převodu členských práv a povinností, proto není odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2397/2004, přiléhavý.
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, a namítá, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadami, navíc uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustné není ani dovolání žalobkyně, neboť směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§237, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Žalobkyně zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro posouzení, zda těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč je určující výše nákladů řízení, které soud žalobkyni odepřel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013, je třeba určit náklady zastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, dále jen „AT“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně byla zastoupena advokátem, v řízení před soudem prvního stupně zaplatila soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč, její zástupce učinil 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, 3x účast u jednání) - §9 odst. 1, §7 (sazba za jeden úkon – 1.000,- Kč), §13 odst. 3 AT (režijní paušál – 300,- Kč), náležela by mu náhrada za promeškaný čas (účast u jednání, které bylo odročeno bez projednání věci - §14 odst. 2 AT ve výši 500,- Kč) a za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení zaplatila soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, její zástupce učinil 2 úkony právní služby, náležela by mu i náhrada za promeškaný čas (§14 odst. 1 písm. a/ vyhlášky AT - 600,- Kč), cestovné (1.441,- Kč) a náhrada za daň z přidané hodnoty. V dovolacím řízení (v němž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení) učinil zástupce jeden úkon právní služby a náležela by mu náhrada za daň z přidané hodnoty. V dalším průběhu řízení již žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně a žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu