ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4783.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4783/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, proti žalované “42“, s.r.o. , IČO 61060062, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 131/86, zastoupené Thomasem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 580/2, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 394/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č. j. 23 Co 508/2011-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.356,- Kč k rukám Thomase Hrubého, advokáta se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 2/580, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 7. 2011, č. j. 13 C 394/2006-90, zamítl žalobu na určení, že oznámení žalované o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 3. 10. 2006, doručené žalobkyni dne 3. 11. 2006, je neplatné, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č. j. 23 Co 508/2011-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že oznámení žalované o jednostranném zvýšení nájemného splňuje náležitosti stanovené v §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 150/2009 Sb. (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), a dodal, že skutečnost, že v oznámení o zvýšení nájemného je nesprávně uveden počátek povinnosti platit zvýšené nájemné dnem 1. 1. 2007, nemá vliv na jeho platnost, neboť povinnost platit zvýšené nájemné vznikla žalobkyni nejdříve uplynutím lhůty stanovené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve vyřešení otázky, zda oznámení o zvýšení nájemného je neplatné proto, že je v něm uveden den, od kdy má být zvýšené nájemné placeno, aniž by byla dodržena lhůta uvedená v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. mezi doručením oznámení a dnem, od kdy má být zvýšené nájemné placeno. Jestliže v dané věci obdržela dovolatelka oznámení o zvýšení nájemného dne 3. 11. 2006 s tím, že nájemné bude zvýšeno od 1. 1. 2007, porušila žalovaná zákon, neboť nedodržela jím stanovenou tříměsíční lhůtu. Navrhla, aby napadený rozsudek i rozsudek prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala dovolání za opožděné, příp. nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu a nemá zásadní právní význam. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustnost dovolání spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti oznámení o zvýšení nájemného, je-li v něm pronajímatelem počátek povinnosti platit zvýšené nájemné stanoven v rozporu s ustanovením §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
Podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010, ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1648/2011, a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1118/2014) je jednotná v názoru, že neobsahuje-li oznámení o zvýšení nájemného pozdější datum vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, vzniká tato povinnost nájemci (zásadně) nejdříve uplynutím lhůty uvedené v 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného. Aktuálně pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2718/2014, uzavřel, že uvedení (správného) data, od kterého vznikne povinnost platit zvýšené nájemného, není nezbytnou náležitostí oznámení o zvýšení nájemného, jejíž absence by měla za následek neplatnost oznámení, neboť pod situaci, kdy oznámení o zvýšení nájemného neobsahuje pozdější datum, lze logicky zahrnout i situace, kdy oznámení takové datum neobsahuje vůbec či je uvedeno nesprávné (dřívější) datum (tj. datum předcházející uplynutí lhůty stanovené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.). Ve všech těchto případech pak povinnost platit zvýšené nájemné vzniká (ze zákona) uplynutím lhůty stanovené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud, aniž se mohl věcí dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s převzetím zastoupení a podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Protože v současné době není jiný předpis, kterým by byly stanoveny paušálně sazby odměny pro řízení za zastupování advokátem, stanovil dovolací soud výši nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb., č. 399/2010 Sb. a č. 486/2012 Sb. (dále jen „AT“) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny za dva úkony právní služby ve výši 3.000,- Kč stanovené podle §6 odst. 1, §7 bod 3, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) a k) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 AT a částky 756,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 4.356,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Neplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu