ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4983.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4983/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Mgr. M. B., Ph.D. , zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti žalované L. G. , o zaplacení 98.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 35 EC 1378/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2014, č. j. 57 Co 12/2014-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě (soud odvolací) ze dne 9. 4. 2014, č. j. 57 Co 12/2014-188, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 12. 2012, č. j. 35 EC 1378/2011-119, tak, že žalobu na zaplacení 98.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné a Nejvyšší soud České republiky ho proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak, napadené rozhodnutí ani nespočívá na otázkách, které by nebyly v soudní praxi dovolacího soudu řešeny. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že byt (dům) po skončení nájmu lze považovat za vyklizený až tehdy, je-li pronajímateli předán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2471/2010, usnesení téhož soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1340/2010), že žalovaná od nájemní smlouvy odstoupila platně - odstoupení tak nebylo ani v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2014), a implicitně vyjádřená úvaha odvolacího soudu o možné aplikaci §3, §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, není ani zjevně nepřiměřená, soud přitom vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a z jeho skutkových zjištění nelze učinit závěr, že by jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, není případný, neboť toto rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu. Rovněž otázku možné aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, po jejím zrušení nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb., tj. od 7. 5. 2013, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, a namítá, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadami, navíc dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud nepochybil, doplnil-li dokazování a některé důkazy zopakoval (§213 odst. 2, 4, §213a odst. 1 o. s. ř.), neboť nešlo o tzv. „nepřípustné novoty“ (§118b o. s. ř., §205a odst. 1, §211a o. s. ř.), a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo věcně správné (§219 o. s. ř.), a nebyl ani důvod pro jeho zrušení (§219a o. s. ř.), musel odvolací soud postupovat podle §220 o. s. ř. a změnit ho. Jestliže žalovaná od počátku řízení tvrdila, že nájemní smlouva zanikla, neboť od ní odstoupila, a proto jí nevznikla povinnost zaplatit žalobou požadované nájemné, nemohla být dovolatelka překvapena, že se odvolací soud platností odstoupení zabýval a měla i dostatek prostoru vyjádřit se ke všem tvrzením žalované (což také – jak je zřejmé z obsahu spisu – učinila).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2015
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu