ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1097.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1097/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO: 44992785, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, IČO: 60162694, o zaplacení částky 9.724.945,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 206/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 72 Co 332/2013 - 130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. února 2013, č. j. 7 C 206/2010-93, ve výroku I o věci samé, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 9.724.945,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky za dobu od 28. 8. 2010 do zaplacení, změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, ohlašujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí – rozhodující pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno (srov. §243f odst. 3 věty první o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovoláním označeným právním otázkám, jejichž řešení je relevantní i ve věci nyní posuzované, se Nejvyšší soud principiálně vyslovil již v rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4142/2009 (jenž je – spolu s ostatním rozhodnutími Nejvyššího soudu
– dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V něm formuloval a odůvodnil závěr, že zákon č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky (dále jen „zákon č. 174/2003 Sb.“), je s ohledem na předmět právní úpravy (§1 a §2 odst. 1 tohoto zákona) v poměru k zákonu č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), předpisem speciálním ( lex specialis) , jde-li o převody věcně (a časově) spadající do působnosti tohoto zákona (převody vybraného nepotřebného vojenského majetku, který je ve vlastnictví státu a s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra, popřípadě organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace v jejich působnosti, do vlastnictví územních samosprávných celků).
I s využitím teleologické metody výkladu právního předpisu dospěl pak Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí nejenom k závěru, že nabytím účinnosti zákona č. 174/2003 Sb. dříve sjednaná omezení vlastnických práv (smlouvami uzavíranými v režimu §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.) pozbyla účinnosti (nad rámec nezbytně nutných věcných břemen; §3 odst. 2 zákona č. 174/2003 Sb.), ale poukázal i na smysl a účel ustanovení §5 zákona č. 174/2003 Sb., podávající se z důvodové zprávy k tomuto zákonu a deklarovaný zákonodárci při jeho projednávání, z nichž vyplývá, že tímto ustanovením zákonodárce sledoval dosažení jednotného režimu bezúplatných převodů majetku vymezeného zákonem č. 174/2003 Sb. na územní samosprávné celky (včetně toho, aby obce a kraje, jež smlouvu uzavřely v režimu §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., nebyly znevýhodněny oproti těm, které uzavřou smlouvu podle zákona č. 174/2003 Sb.).
Z logiky věci pak vyplývá, že pokud zákonodárce prostřednictvím ustanovení §5 zákona – z deklarovaných důvodů – zasáhl i do právních poměrů již dříve uzavřených, tím spíše se musí ustanovení zákona č. 174/2003 Sb. (včetně jím stanovených limitů při sjednávání omezení územního samosprávného celku ve výkonu vlastnických práv k darovanému majetku) vztahovat i na převody uskutečněné za účinnosti zákona č. 174/2003 Sb. (jenž je lex specialis ve vztahu k zákonu č. 219/2000 Sb., jde-li o bezúplatné převody majetku do vlastnictví územních samosprávných celků, spadající do působnosti tohoto zákona, jak plyne z judikatury výše citované).
Z uvedeného tedy vyplývá, že relevantní právní otázku, na jejímž řešení závisí rozhodnutí o věci samé, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tato v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Uvádí-li pak dovolatelka, že „dovolání podává do všech výroků (rozsudku) v celém rozsahu“, tedy i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobce (spojené s podáním vyjádření k dovoláním prostřednictvím zvoleného advokáta) nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva, v situaci, kdy je předmětem řízení problematika nakládání s obecním majetkem (spadající do agendy obce) a kdy u žalobce jako statutárního města lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, a to aniž by musel využívat pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze den 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13 – všechna rozhodnutí dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz ; z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013, usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014, nebo usnesení ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu