ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1154.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1154/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) obec Bouzov , IČ: 00298719, b) obec Hvozd , IČ: 00288306, c) obec Ludmírov , IČ: 00288446, d) obec Luká , IČ: 00299171, žalobci a) až d) zastoupeni JUDr. Josefem Jansou, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 11, e) obec Bílá Lhota , IČ: 00298662, f) obec Mladeč , IČ: 00299219, g) obec Měrotín , IČ: 00635341, h) obec Hačky , IČ: 00600016, a ch) město Litovel , IČ: 00299138, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ: 42196451, zast. Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 01312774, zast. Mgr. Richardem Langem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 14, a 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11), o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 210/2003, 5 C 211/2003, o dovolání žalovaného ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2014, č. j. 17 Co 203/2012-778, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. dubna 2011, č. j. 5 C 210/2003-662, jímž tento soud – s odkazem na ustanovení §2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů – určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (s konkrétně určenými podíly) pozemků označených ve výrokové části rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ad 1) – Lesy České republiky, s.p., dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
K dovolatelem kritizovanému právnímu posouzení, v otázce přechodu vlastnictví přídělem podle zákona č. 81/1920 Sb., o přídělu zabrané půdy (přídělový zákon), lze z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat nejenom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 178/97 (publikovaný pod č. 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2002 (spolu s dalšími citovanými rozhodnutími dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), ale dále též např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 5078/2009, a ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1539/2012, vydané ve skutkově podobné věci těchže účastníků, kdy v posledně zmiňovaném rozsudku se Nejvyšší soud vyslovil též k dalším dvěma dovolatelem položeným otázkám, týkajícím se jak relevance rozhodnutí o přídělu na přechod nemovitostí do vlastnictví přídělce v případě, že příslušným lesním družstvem nedošlo (pro změnu poměrů po započetí okupace dojít nemohlo) k doplacení přídělové ceny, tak i významu okolnosti, že nemohlo dojít k dovršení poválečné restituce postupem dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově
-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (byl-li tento již dříve započatý restituční proces přerušen zánikem obecního vlastnictví dnem 31. 12. 1949).
S touto ustáleno rozhodovací praxí je napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu, přičemž Nejvyšší soud neshledává relevantní důvody, pro které by měl tyto již dříve vyřešené právní otázky posoudit jinak (připomínaje, že dovolatelem kritizované právní posouzení obstálo i v rovinně ústavněprávní – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. I. ÚS 4241/12, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dovolatele, směřující právě proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1539/2012).
Nejsou-li naplněny předpoklady přípustnosti dovolání (jak plyne z výše uvedeného), je nezávažná ostatní argumentace dovolatele (čl. VI dovolání), jež se spojuje s (tvrzenou) neurčitostí (části) žaloby a z ní vycházejí formulací (části) výroku rozhodnutí; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přihlíží totiž dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy jiným účastníkům než dovolateli v tomto dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu