ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.137.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 137/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. J. N. , zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, za účasti České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 15/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 24 Co 67/2013-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2012, č. j. 25 C 15/2011-40, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17. 9. 2009, jakož i rozhodnutí ministra financí ze dne 14. 12. 2009 za současného vyslovení povinnosti České republiky vyplatit žalobci částku 12.330.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podle soudu již ze samotných žalobních tvrzení a odůvodnění napadených správních aktů vyplynulo, že správní orgány, které žalobci odepřely nárok na náhradu za majetek jeho právních předchůdců, jenž byl nejprve zkonfiskován během druhé světové války a posléze znárodněn dle zákona č. 311/1948 Sb., o národních dopravních podnicích (dále jen „zákon č. 311/1948 Sb.“), rozhodly správně. Domnívá-li se žalobce, že mu náleží náhrada v souladu s §3 tohoto zákona, respektive na základě §7 a násl. dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen „dekret č. 100/1945 Sb.“), pomíjí, že se jedná o předpisy, které již v současnosti nezakládají žádná hmotná práva. Z tohoto důvodu musela být žaloba zamítnuta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 24 Co 67/2013-75, k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že v předmětné věci není sporu o tom, že soubor vozidel náležející právním předchůdcům žalobce byl výměrem říšského protektora v roce 1943 převeden na ředitelství státních drah. Rovněž je nesporné, že daný majetek byl poté na základě zákona č. 311/1948 Sb. začleněn do majetku Československé automobilové dopravy, národního podniku. Jelikož byly zmíněné věci znárodněny v období po 25. 2. 1948, řídí se nároky žalobce zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Konstantní judikatura vychází ze závěru, že účelem restitučních zákonů je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo mezi lety 1948 a 1989. Je přitom věcí suverénního rozhodnutí státu, jež soudy nemohou než respektovat, která z bezpráví nastalých v tomto období budou kompenzována, proti státu tudíž lze uplatnit jen ty nároky, jež jsou upraveny v restitučních předpisech. Zákon č. 87/1991 Sb. je předpisem speciálním vůči zákonům upravujícím poskytování náhrady za znárodnění, a to včetně zákona č. 311/1948 Sb. Jestliže se žalobce ve svých nárocích opíral o posledně citovaný zákon, nebylo mu možno vyhovět.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost má zakládat judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešená otázka, zda byly soudy povinny překlenout mezeru v právu a vyhovět nároku žalobce na poskytnutí náhrady za znárodnění vyplývajícímu z poválečného zákonodárství. Dovolatel upozorňuje, že protiprávnost zabavení řečeného vozového parku výměrem říšského protektora byla soudně deklarována již v roce 1951, jelikož však byl tento majetek v mezidobí přičleněn k národnímu podniku, nerozhodoval soud o poskytnutí náhrady a odkázal právní předchůdce žalobce na postup podle předpisů o znárodnění. Jejich nárok na náhradu dle zákona č. 311/1948 Sb. a dekretu č. 100/1945 Sb. ovšem ani později nebyl uspokojen, protože vláda nikdy nevydala nařízení, jež by poskytování náhrady podrobně upravilo.
Aby se mohl dovolatel dožadovat vyplacení náhrady za znárodnění, respektive uplatnit nárok podle současných restitučních zákonů, musel by získat výměr vymezující rozsah takto postiženého majetku a výši náhrady za něj, jak předvídal příslušný dekret. Žalobce nezpochybňuje oprávnění státu stanovit meze restitučního procesu, nemá ale za to, že by bylo tento princip v předmětném sporu možné aplikovat. Nárok dovolatele na poskytnutí náhrady za znárodnění byl totiž právním řádem jednoznačně konstituován, leč stát následně nepřijal prováděcí právní předpis, s odvoláním na nějž by se žalobce mohl domoci vydání výměru o konkrétní výši náhrady. Stát tak nesplnil svůj závazek k vyplacení kompenzace za znárodněný majetek, který zakotvil v dekretu č. 100/1945 Sb., což soudy odmítly vzít v potaz. Dovolatel se nesnaží rozšířit rozsah restitučních předpisů vydaných po roce 1989, ale požaduje splnění povinnosti státu stanovené citovaným dekretem. Jelikož předpoklady vzniku nároku na náhradu za znárodnění vyplývaly z onoho dekretu, měly soudy eventuálně aplikovat restituční předpisy jen analogicky, aby vyčíslily výši náhrady, na niž vzniklo žalobci právo, neměly však s jejich pomocí popřít samotnou existenci nároku žalobce.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřila Česká republika, jež uvedla, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu restituční zákony vyloučily možnost uplatnění práva k majetku, který stát získal znárodněním, podle obecných právních předpisů. Je přitom zřejmé, že k přechodu vlastnictví k vozidlům právních předchůdců žalobce na stát došlo nejdříve ke dni 22. 12. 1948, pročež se jedná o křivdu nastalou v rozhodném období z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., jenž tvoří vůči dekretu č. 100/1945 Sb. lex specialis . Vyhovění nároku žalobce by představovalo překročení suverénně vyjádřené vůle zákonodárce k nápravě toliko některých křivd vypočtených v restitučních předpisech. Česká republika proto navrhuje předmětné dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Dovolatel připojil k vyjádření České republiky repliku, v níž upozornil na fakt, že mu nikdy nevznikl nárok na náhradu za znárodněný vozový park podle restitučních předpisů, neboť zákon č. 87/1991 Sb. se nevztahoval na již neexistující movité věci, čímž se řešená kauza odlišuje od případů, v nichž dovolací soud vyloučil poskytnutí náhrady za znárodnění osobám, které byly nadány restitučním nárokem dle zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce uplatňuje právo založené přímo dekretem č. 100/1945 Sb., a nepřekračuje tedy rámec vytyčený restitučním zákonodárstvím.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce ovšem přípustné není.
Nejvyšší soud vychází z nerozporovaného skutkového zjištění odvolacího soudu, že majetek právních předchůdců žalobce byl v období po 25. 2. 1948, tj. v rozhodném období ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., znárodněn na základě zákona č. 311/1948 Sb., jenž předpokládal, že za toto odnětí vlastnického práva bude poskytnuta náhrada v souladu s přiměřeně aplikovanými ustanoveními dekretu č. 100/1945 Sb., tato náhrada však nikdy nebyla vyplacena. Ačkoli je nutno připomenout, že nevydání výměru o rozsahu znárodnění v principu neznemožňovalo uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., jak se snad dovolatel mylně domnívá (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 342/98), akceptuje Nejvyšší soud jeho tvrzení, že mu na vyplacení kompenzace za znárodnění dnes již neexistujících vozidel nevznikl nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., neboť tento předpis právo na finanční náhradu za státem převzatý soubor movitých věcí, jenž nepředstavoval celý majetek občana, skutečně neupravuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 611/97). Je-li nicméně dovolatel toho mínění, že se za nastíněných okolností může domáhat poskytnutí náhrady přímo podle předpisů z poválečného období upravujících znárodnění, podává se z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že mu nelze dát za pravdu.
Dovolací soud v první řadě opakuje, že po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. 2. 1948. Nejvyšší zákonodárný sbor nezaujal stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Nelze proto mít za to, že účelem restitučního zákonodárství bylo odčinit všechny majetkové křivdy spáchané totalitním režimem (srovnej kupř. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 1/98, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 531/07), ježto je úplná náprava veškerých bezpráví nemožná, přičemž není žádného ústavně zaručeného práva na restituci majetku (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 311/98). Jelikož zákonodárcem stanovené podmínky a rozsah restitučních nároků reflektují rovnováhu mezi zájmem na efektivním zmírnění některých v minulosti vzniklých majetkových újem a jinými v kolizi stojícími zájmy, kupříkladu na ekonomické únosnosti částečné nápravy daných křivd pro společnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, bod 22), je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, který z hlediska časového i věcného přesně vymezuje okruh minulých majetkových příkoří, jež mají být zmírněna, a restituční nároky tak upravuje způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, bod 36).
V kontextu řešené věci z uvedeného vyplývá, že pokud bylo v §2 odst. 3, větě druhé, zákona č. 87/1991 Sb. pamatováno na případy, v nichž došlo k odnětí vlastnického práva podle znárodňovacích předpisů z let 1945 až 1948 v období po 25. 2. 1948, aniž by za tento zásah byla poskytnuta příslušná náhrada (v podrobnostech viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005), byla možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu zákonem č. 311/1948 Sb., potažmo dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013). Tento závěr se přitom musí prosadit i tehdy, nelze-li na dovolatele žádný z restitučních titulů upravených v zákoně č. 87/1991 Sb. vztáhnout, neboť výklad, podle nějž zákonodárce zamýšlel prostřednictvím restitučních zákonů ve výslovně upravených případech provést částečnou nápravu majetkových křivd, nezřídka za striktních podmínek a v omezeném rozsahu, zatímco v případech restituční legislativou neupravených by měly být bez dalšího poskytovány náhrady předvídané předpisy o znárodnění, by zcela popíral smysl restitučního zákonodárství jako nástroje nápravy některých majetkových bezpráví spáchaných totalitním režimem v době nesvobody.
Skutečnost, že se majetek právních předchůdců žalobce stal předmětem konfiskace již v roce 1943 a že byla protiprávnost tohoto zásahu do vlastnického práva po válce soudně deklarována, předeslané teze nikterak neoslabuje, neboť se tak či onak jedná o historickou křivdu, jejíž náprava v režimu předpisů vydaných v letech 1945 až 1948 je s ohledem na specialitu restitučního zákonodárství z doby po roce 1989 vyloučena. Pro úplnost se sluší též připomenout, že nárok na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný v poválečném období nelze mimo rámec restitučních předpisů uplatňovat ani z titulu náhrady škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že žalobce se uspokojení nároku na náhradu za znárodnění dle zákona č. 311/1948 Sb. a dekretu č. 100/1945 Sb. dožadovat nemůže, je otázka, zda byly soudy povinny svou úvahou překlenout absenci prováděcího nařízení k dekretu č. 100/1945 Sb., bez nějž nebylo možné provést přesný výpočet náhrady za znárodnění, bezpředmětnou. Poukazuje-li však dovolatel na ústavněprávní dimenzi tohoto problému, lze zmínit, že Ústavní soud již ve věci nikoli nepodobné předmětnému sporu odmítl, že by soudům příslušelo vytyčovat meze nápravy majetkových křivd mimo jiné suplováním neexistující podzákonné normotvorby upravující rozsah kompenzace za majetek znárodněný po druhé světové válce (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 308/05).
Z výše popsaných důvodů přistoupil Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k odmítnutí dovolání žalobce coby nepřípustného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu