ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1512.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1512/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Mgr. B. H., b) G. I., c) L. H., zastoupených Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Strojírenská 1, o 672.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 45/2000, o dovolání žalobce c. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 10. 2013, č. j. 54 Co 736/2012, 54 Co 1034/2013-515, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 10. 2013, č. j. 54 Co 736/2012,54 Co 1034/2013-515, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 4. 2012, č.j. 7 C 45/2000-458, včetně usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 4. 2012, č.j. 7 C 45/2000-469, se ve vztahu mezi žalobcem c. a žalovaným zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou domáhali zaplacení částky 672.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný užívá vodní dílo v jejich vlastnictví k přivádění vody do své vodní elektrárny.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť vodní dílo, jehož vlastnictví žalobci tvrdí, částečně zaniklo již v roce 1978 výbuchem mlýna, částečně je součástí pozemků, po kterých je voda vedena a o jezu se žalovaný domnívá, že je ve vlastnictví obce H. Dále uvedl, že část pozemků, na nichž je vodní dílo vlastní a další část má pronajatou od obce H.
Řízení ve věci bylo několikrát přerušeno, neboť mezi týmiž účastníky probíhalo řízení, v němž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se užívání jejich vodního díla, a v němž byla řešena otázka povahy vodního díla žalobců.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 7 C 45/2000-458, ve spojení s usnesením ze dne 26. 4. 2012, č. j. 7 C 45/2000-469, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vodní dílo, za jehož užívání požadují žalobci vydání bezdůvodného obohacení je součástí pozemků, na nichž se nachází, neboť odstranění tohoto díla by vedlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků. Dále z dokazování vyplynulo, že žalovaný pozemky, na nichž se vodní dílo nachází, vlastní, resp. k nim má užívací právo. Samostatnou stavbou ve vlastnictví žalobců by mohla být jedině zatrubněná část vodního díla, nicméně žalovaný ji neužívá bezdůvodně, nýbrž z důvodu veřejnoprávní povinnosti zachovávat určitý průtok vody touto částí vodního díla. Nebýt veřejnoprávní povinnosti uložené žalovanému, mohla by voda z elektrárny odtékat přes jeho pozemky. Jinými slovy, žalovaný zatrubněnou část vodního díla užívá jen z důvodu veřejnoprávní povinnosti mu uložené, a nemůže být proto za využívání této části vodního díla „sankcionován“. Nakonec se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalobcům nevznikly v souvislosti s údržbou vodního díla náklady, na nichž by se měl žalovaný povinnost podílet ve smyslu §57 vodního zákona a uzavřel, že žalobci žádné náklady na údržbu vodního díla nevynaložili. Z výše uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 54 Co 736/2012, 54 Co 1034/2013-515, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a poukázal na skutečnost, že otázka povahy vodního díla byla již řešena v jiném řízení mezi týmiž účastníky a to s tím výsledkem, že vodní dílo není samostatnou věcí podle občanského práva, nýbrž součástí pozemků, na nichž stojí. Žalobcům se nepodařilo prokázat skutečnosti, z nichž by se podávala neudržitelnost závěru o tom, že vodní dílo není samostatnou věcí podle občanského práva, který soudy vyslovily v předchozím řízení mezi týmiž účastníky, v němž se žalobci domáhali, aby se žalovaný zdržel užívání jejich vodního díla. Pokud jde o zatrubněnou část vodního díla, žalovanému nevzniká bezdůvodné obohacení, neboť majetkový prospěch vzniká žalovanému provozem elektrárny a nikoliv vypouštěním vody zatrubněnou částí vodního díla, která se nachází až za elektrárnou, v souladu s požárními potřebami. Jinými slovy, v případě, že by zatrubněnou část vodního díla žalovaný nevyužíval, nemělo by to vliv na výši jeho majetkového prospěchu. Protože žalobci neprokázali ani vynaložení nákladů na údržbu vodního díla, jejichž náhrada by jím náležela podle §57 vodního zákona, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 10. 2013, č. j. 54 Co 736/2012, 54 Co 1034/2013-515, podal žalobce c. dovolání, v němž namítl:
a) stavební prvky vodního díla jsou samostatnými věcmi a nikoliv součástí pozemků, na nichž jsou vystavěny. Vodní dílo bylo navíc jak předmětem dohody dědiců, která byla schválena usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, tak předmětem dohody o vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
b) není správný závěr soudů obou stupňů o tom, že žalovanému nevzniká bezdůvodné obohacení, když užívá zatrubněnou část vodního díla na základě veřejnoprávní povinnosti, která mu byla uložena.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry soudu obou stupňů o tom, že vodní dílo žalobců není samostatnou věcí, neboť funkčně souvisí s pozemky, na nichž se nachází.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Námitka týkající se užívání zatrubněné části vodního díla (sub b/)
Pokud jde o zatrubněnou část vodního díla, uzavřel soud prvního stupně, že tato část vodního díla by mohla být samostatnou věcí, nicméně žalovaný ji neužívá bezdůvodně, nýbrž z důvodu veřejnoprávní povinnosti zachovávat určitý průtok vody touto částí vodního díla. Z uvedeného důvodu podle soudu prvního stupně nelze žalovaného „sankcionovat“ uložením povinnosti vydat žalobcům bezdůvodné obohacení za užívání této části vodního díla. Námitka dovolatele, kterou uvedený závěr soudů obou stupňů rozporuje (sub b/), zakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda může vzniknout bezdůvodné obohacení plněním veřejnoprávní povinnosti, a současně i jeho důvodnost, protože byla soudy obou stupňů posouzena nesprávně. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že zatrubněnou část vodního díla musí žalovaný užívat, neboť mu bylo nakládání s vodami za účelem výroby elektrické energie povoleno pod podmínkou, že bude pro požární potřebu zabezpečen průtok 150 litrů vody za sekundu zatrubněnou částí vodního díla žalobců. Veřejnoprávní rozhodnutí, jímž byla tato povinnost žalovanému uložena, však žalovaného samo o sobě neopravňuje k bezúplatnému užívání cizí věci. Naopak typicky si dodržování stanovené povinnosti může vyžádat vynaložení dalších nákladů ze strany provozovatele elektrárny, např. na koupi, či pronájem věci. Podstatou souzené věci, pokud jde o zatrubněnou část vodního díla žalobců, je skutečnost, že žalovanému byla uložena veřejnoprávní povinnost, která je podmínkou provozu jeho elektrárny, a on proto musí zabezpečit její dodržování. Pokud dodržení této povinnosti vyžaduje využívání zatrubněné části vodního díla ve vlastnictví žalobců, mohl žalovaný usilovat o odkoupení této části vodního díla od žalobců, nebo o její pronájem. V případě, že tak neučinil, užíval zatrubněnou část vodního díla žalobců bez právního důvodu, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nespravedlivé „sankcionovat“ žalovaného za plnění veřejnoprávní povinnosti, avšak opomněl, že neponese-li náklady plnění veřejnoprávní povinnosti žalovaný, ponesou je žalobci, neboť jejich věc je využívána k hospodářským účelům, aniž by za to obdrželi jakékoliv plnění. Podle dovolacího soudu je spravedlivější, aby náklady veřejnoprávní povinnosti nesl ten, jemuž byla tato povinnost uložena, tedy provozovatel elektrárny – žalovaný. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu o tom, že se zatrubněná část vodního díla nachází až za elektrárnou, a proto její užívání nepřináší žalovanému žádný majetkový prospěch. Odvolací soud totiž opomíjí, že pokud by žalovaný zatrubněnou část vodního díla nevyužíval, nemohl by provozovat elektrárnu, neboť by nesplnil veřejnoprávní povinnost uloženou mu v souvislosti s povolením k nakládání s vodami. Jinými slovy, hospodářská činnost žalovaného, z níž získává majetkový prospěch, je možná jen za situace, že žalovaný užívá zatrubněnou část vodního díla.
Námitka, že vodní dílo je samostatnou věcí (sub a/)
Namítá-li dovolatel, že vodní dílo je samostatnou věcí (sub a/), napadá závěr soudů obou stupňů o tom, že vodní dílo (s výjimkou jeho zatrubněné části) je součástí pozemků, na nichž se nachází. V uvedeném směru je třeba vycházet z ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí: „ Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom, meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku. “ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, uveřejněný pod číslem 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004). V rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že „ stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského. Pokud stavbu, jako hmotný výsledek stavební činnosti, nelze oddělit od pozemku, jde o jeho součást, která s pozemkem tvoří jednu věc. Vodní stavby, jako úprava a změna koryt vodních toků, zavlažování a odvodňování, proto nejsou zpravidla samostatnou věcí. Okolnost, že jde o stavbu, např. hráze, ještě neznamená, že může být předmětem občanskoprávních vztahů jako samostatná věc “. Z citovaných rozhodnutí tedy plyne, že otázka, zda je určitá věc součástí jiné věci, anebo je samostatnou věcí, je ve značné míře závislá na skutkových okolnostech konkrétního případu, a dále že ne každá stavba podle veřejného práva je samostatnou věcí podle občanského práva. V souzené věci soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že vodní dílo není samostatnou věcí, neboť je spjato s pozemky, na nichž stojí, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků. Uvedený závěr opřely navíc o skutečnost, že mezi účastníky již proběhlo soudní řízení, v němž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se užívání jejich vodního díla. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně i Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako odvolací soud dospěly v předmětném řízení k závěru, že vodní dílo žalobců není samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků, na nichž je zhotoveno. Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl dovolání žalobců v této věci usnesením ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004, v němž uvedl: „ V dané věci jde o posouzení otázky, zda vodní dílo je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (věcí) nebo zda je součástí pozemku, na kterém je zřízena. Právními aspekty této problematiky se dovolací soud již opakovaně zabýval a právní závěry napadených rozhodnutí nejsou s jeho judikaturou v rozporu. “, a dále: „ V dané věci šlo o konkrétní posouzení sporné věci, při kterém soudy v rámci uvážení postupovaly podle uvedené judikatury, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené .“. Proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu podali žalobci ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 168/05, odmítl uved: „ Z rozhodnutí okresního soudu ve spojení s rozhodnutím krajského soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění obecné soudy vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Ústavní soud rovněž nezjistil existenci rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto okolností tedy Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat .“. V uvedeném řízení tedy soudy dospěly k témuž závěru, jako soudy nižších stupňů v souzené věci, a sice že vodní dílo není samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků, na nichž se nachází. Protože závěr o povaze vodního díla byl vyjádřen v odůvodnění, nikoliv ve výroku soudních rozhodnutí, nejsou závěry soudů v předchozím řízení pro právě probíhající řízení závazné ve smyslu §159a o. s. ř., uplatní se však ustanovení §135 odst. 2 věta druhá o. s. ř., podle něhož soud vychází z rozhodnutí, v němž byla předmětná otázka vyřešena. Soudy obou stupňů tedy správně přihlédly k výsledku předchozího řízení mezi týmiž účastníky, jehož předmětem bylo uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání vodního díla.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolena otázka povahy vodního díla je otázkou skutkovou, neboť závisí na zjištění způsobu provedení vodního díla a jeho spojení s příslušnými pozemky. Skutkovou námitkou však dovolání nelze odůvodnit, a proto námitka stran povahy vodního díla není důvodná. Dovolatel však poukazuje i na skutečnost, že vodní dílo bylo předmětem dohody dědiců schválené usnesením Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou (dovolatel jej označuje „čj. 158/97“). Je tedy pravdou, že v předmětném dědickém řízení bylo na vodní dílo nesprávně (s výjimkou zatrubněné části) nahlíženo jako na samostatnou věc, jinak by totiž nemohlo být předmětem dědictví. V obecné rovině lze říct, že soudy obou stupňů by mohly při posuzování povahy vodního díla vycházet ve smyslu §135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. z tohoto rozhodnutí o dědictví, nicméně takový postup by byl podle dovolacího soudu nesprávný za situace, kdy mezi týmiž účastníky proběhlo řízení, jehož předmětem bylo uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání díla, a v němž se Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou a Krajský soud v Brně podrobně zabývaly povahou vodního díla a jejich závěry byly zkoumány Nejvyšším soudem i Ústavním soudem. Jinými slovy, soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud nevycházely z rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jímž byla schválena dohoda dědiců. Proto ani poukaz dovolatele na rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou nic nemění na závěru o nedůvodnosti jeho námitky. Konečně nemůže nedůvodnost této námitky zvrátit ani skutečnost, že vodní dílo bylo v roce 1992 předmětem dohody o vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, neboť skutečnost že určitá věc byla předmětem právních vztahů, neznamená, že byla způsobilá být předmětem právních vztahů.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek a usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. i tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu