ECLI:CZ:US:2006:4.US.168.05
sp. zn. IV. ÚS 168/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů Mgr. B. H., L. H. a G. I., zastoupených JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2005, č. j. 22 Cdo 165/2004-140, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2003, č. j. 20 Co 546/2002-129, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 3. 2002, č. j. 6 C 8/99-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé dožadovali zrušení rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2002, č. j. 6 C 8/99-111, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se tito domáhali proti žalovanému P. M. (dále jen "vedlejší účastník") ochrany svého vlastnického práva k vodnímu dílu, nacházejícímu se zčásti v k.ú. Hamry nad Sázavou, zčásti v k.ú. Najdek na Moravě. Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli rovněž rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 9. 2003, č. j. 20 Co 546/2002-129, jímž bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2005, č. j. 22 Cdo 165/2004-140, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku krajského soudu, neboť dovolací soud shledal, že předmětná otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazovali na skutečnost, že okresní soud nevyhověl jejich návrhu, aby bylo za účelem zjištění povahy vodního díla provedeno místní šetření, přičemž tento svůj postup náležitě neodůvodnil. Okresní soud dospěl k zásadnímu skutkovému zjištění, že stavba vodního díla je tvořena břehy a dnem pozemku, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí není seznatelné, na základě jakých důkazů k takovému zjištění dospěl. Dle názoru stěžovatelů tak okresní soud porušil nejen §157 odst. 2 a §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nýbrž rovněž čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Dále dle názoru stěžovatelů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy chybně posoudily povahu vodního díla, když je nepovažovaly za samostatnou stavbu, nýbrž za součást pozemku. Předmětné vodní dílo je liniovou stavbou, sloužící k vedení vody, jež svým charakterem a účelem odpovídá např. centrální kanalizaci. Výkon vlastnického práva je možný pouze ve vztahu k vodnímu dílu jako celku, což je zřejmé ze stavebního povolení. Obecné soudy ovšem v rozporu s výše uvedenými argumenty dospěly k závěru, že vodní dílo je součástí pozemku, přestože je pak výkon vlastnického práva k jednotlivým částem vodního díla prakticky znemožněn a taková část vodního díla nemůže být samostatně ovládána. Stěžovatelé měli za to, že se obecné soudy neřídily kritérii, které v usnesení ze dne 17. 1. 2005, č. j. 22 Cdo 165/2004-140, uvedl Nejvyšší soud, a to že: "Bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení". V důsledku toho, že okresní soud nedostatečně zkoumal vodní dílo, aplikoval na projednávanou věc judikáty Nejvyššího soudu, které se týkají odlišných typů staveb, rybníků a vodních nádrží, které jsou charakterizovány dnem, břehy a stavbou hrází a slouží k zadržování vody, nikoliv k jejímu vedení jako předmětné vodní dílo. Rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelé dostali do nerovného postavení ve vztahu ke zřizovatelům liniových vodních staveb, jako např. kanalizací a vodovodních přivaděčů, neboť tyto subjekty mohou stavby vlastnit, aniž by současně byly vlastníky pozemků, na nichž se stavby nacházejí, zatímco stěžovatelům byla ochrana jejich vlastnického práva odepřena. Výše uvedená pochybení neodstranil ani odvolací soud, který se námitkou neprovedení důkazu vůbec nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s touto skutečností nevypořádal. Tím i odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, zakládající porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a to ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Protiústavnost napadených rozhodnutí vyplývá mimo jiné rovněž z nálezů Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 113/96, III. ÚS 170/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 51/96 a IV. ÚS 185/96. S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 6 C 8/99.
Okresní soud ve svém vyjádření shodně s krajským soudem odkázal na obsah napadených rozhodnutí, přičemž okresní soud dále konstatoval, že posouzení ústavnosti těchto rozhodnutí ponechává na uvážení Ústavního soudu. Nejvyšší soud k výzvě Ústavního soudu uvedl, že dovolání odmítl pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 539/98, z nějž vyplývá, že Ústavní soud, veden zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, nepřezkoumává závěry Nejvyššího soudu o tom, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného poznamenal, že jádrem věci bylo posouzení otázky, zda je předmětné vodní dílo věcí ve smyslu občanského práva a tedy i předmětem občanskoprávních vztahů. Nejvyšší soud odkázal na kritéria, obsažená v odůvodnění svého usnesení a vyjádřil názor, že jejich konkrétní aplikace je vždy věcí uvážení soudů v nalézacím řízení. Závěry nalézacího soudu by mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v případě, že by byly zjevně nepřiměřené, což se v projednávané věci nestalo. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby ve vztahu k jeho rozhodnutí byla ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta. Odmítnutí ústavní stížnosti navrhl rovněž vedlejší účastník, který ve svém vyjádření uvedl, že je pravdou, že okresní soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na provedení ohledání místa a že v jeho rozsudku není žádná zmínka o tom, proč tento důkaz nebyl proveden, nicméně tento nedostatek nečiní dle jeho názoru rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Vedlejší účastník měl za to, že důkaz ohledáním nebyl potřebný, neboť ve spise byl dostatek podkladů pro to, aby soud prvního stupně mohl posoudit povahu vodního díla. Stejně tak považoval vedlejší účastník za správný názor, že předmětné vodní dílo není z pohledu občanského práva samostatnou věcí, a proto nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů.
S ohledem na to, že vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka neobsahovala žádné nové skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla tato zasílána stěžovatelům na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Pokud jde o námitku, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť okresní soud neakceptoval návrh stěžovatelů na provedení místního šetření, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V případě tzv. opomenutých důkazů je to zejména tehdy, jestliže byl návrh stěžovatele na provedení konkrétních důkazů zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, eventuálně byl-li zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Případně by mohlo jít o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak vyplývá z dosavadní judikatury, má Ústavní soud ve vztahu k výše uvedeným případům za to, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Jak patrno z obsahu spisového materiálu, ze strany okresního soudu skutečně došlo k pochybení, když na návrh stěžovatelů na provedení ohledání vodního díla vznesením při jednání dne 22. 3. 2002 nebylo z jeho strany adekvátně reagováno, resp. nebylo reagováno vůbec. Toto pochybení bylo ovšem zhojeno odvolacím soudem, který, ačkoliv se k námitce stěžovatelů výslovně nevyjádřil, učinil v odůvodnění svého rozhodnutí zřejmým, že důkaz ohledáním vodního díla by byl nadbytečný, neboť jak odvolací soud uvedl "listinné doklady založené ve spise dávají soudu poměrně spolehlivý podklad pro to, aby si učinil představu jaké komponenty v projednávané věci vodní dílo (dříve vodohospodářské dílo) tvoří". Ústavní soud dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces nedošlo, neboť neprovedení navrhovaného důkazu bylo řádně odůvodněno ústavně konformním argumentem nadbytečnosti takového důkazu.
Co se týče polemiky stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, že předmětné vodní dílo je z občanskoprávního hlediska součástí pozemku a nikoliv samostatnou stavbou, odkazuje Ústavní soud opětovně na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), resp. byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí okresního soudu ve spojení s rozhodnutím krajského soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění obecné soudy vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Ústavní soud rovněž nezjistil existenci rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto okolností tedy Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Stejně tak nelze považovat za důvodnou námitku porušení rovnosti vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tvrzení, že předmětné vodní dílo vykazuje znaky obdobné vodním dílům, jež jsou z občanskoprávního hlediska považovány za samostatné stavby, je pouhou polemikou se závěry obecných soudů o povaze předmětného vodního díla, s níž se již Ústavní soud výše vypořádal.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud konstatuje, že závěr o tom, proč stěžovateli nastolenou otázku nelze považovat za otázku mající po právní stránce zásadní význam, byl dovolacím soudem řádně odůvodněn. Ústavní soud respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 539/98, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 21, nález č. 46, str. 411 a násl.).
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 8. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu