ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1872.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1872/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně K. C. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 36, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , IČ 750 32 333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Velflíkova 4, o žalobě na obnovu řízení , vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 26/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2015, č. j. 24 Co 462/2014-253, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 19. 3. 2008, č. j. 8 C 26/2007-31, zamítl návrh žalobkyně na obnovu řízení o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 13/2005 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 6. 2012, č. j. 24 Co 326/2008-89, dané usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 5. 2013, č. j. 28 Cdo 2915/2012-129, odmítl dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2012 (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud ve shodě se soudy nižších stupňů uvedl, že nové důkazy předložené žalobkyní nebylo lze shledat způsobilými přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci, a nemohl tak být naplněn tvrzený důvod obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Ústavní soud nálezem ze dne 5. 3. 2014, č. j. I. ÚS 2430/13-155, vyslovil, že výše označenými usneseními obecných soudů, jež žalobkyně napadla ústavní stížností, byla porušena základní práva žalobkyně zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), pročež přikročil k jejich zrušení (výrok II.), návrh stěžovatelky na zrušení slova „rasové“ v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ovšem odmítl (výrok III.). Ústavní soud vyjádřil mínění, že žalobkyně předložila důkazy, které mohly vést k přehodnocení dosavadních skutkových závěrů ohledně splnění podmínky rasové perzekuce jejího otce ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a tedy i k odlišnému posouzení oprávněnosti jejího restitučního nároku, proto bylo nutno připustit znovuzahájení věcného posouzení této kauzy obecnými soudy.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou poté usnesením ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 C 26/2007-209, obnovu řízení vedeného u něj pod sp. zn. 8 C 13/2005 povolil. Soud zohlednil právní názor vyslovený Ústavním soudem a konstatoval, že rodný list babičky žalobkyně a výpis z historicko-genealogického kapesního seznamu židovské šlechty vydaného v Mnichově roku 1913, představují důkazy způsobilé přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci, pročež nezbylo než obnovu řízení povolit.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 1. 2015, č. j. 24 Co 462/2014
-253, usnesení okresního soudu ze dne 22. 10. 2014 k odvolání žalovaného potvrdil. Odvolací soud vyzdvihl, že předložené dokumenty mohou mít zásadní význam pro prokázání naplnění poslední zbývající podmínky vydání žalobkyní nárokového majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., a dále zdůraznil, že z obsahu spisu nikterak nevyplývá, že by tyto důkazy žalobkyně mohla použít již v původním řízení. S ohledem na značné stáří a soukromě-historickou povahu daných listin, jakož i fakt, že teprve po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, mohl být žalobkyni zřejmý význam dokazování židovského původu jejího otce, akceptoval odvolací soud tvrzení, že žalobkyně zmiňované důkazy nemohla uplatnit dříve než s návrhem na obnovu řízení. Tento závěr pokládal krajský soud za nevyhnutelný též s ohledem na nutnost postupovat při aplikaci předpisů o zmírňování některých majetkových křivd citlivě a volit výklad k restituentům příznivější.
Proti posledně uvedenému usnesení brojí žalovaný dovoláním, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky naplnění podmínek povolení obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel rekapituloval průběh předchozích řízení, přičemž upozornil na skutečnost, že Nejvyšší soud byl s důkazy, pro něž byla nyní povolena obnova řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 13/2005, obeznámen již při rozhodování o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2012, neshledal však, že by se jednalo o podklady, které žalobkyně bez své viny nemohla soudům předestřít již v procesu původním. V nálezu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13, Ústavní soud sice dospěl k závěru, že by předložené důkazy mohly přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci, náležitě však neodůvodnil, zda byla splněna též druhá z podmínek obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy zdali žalobkyně nemohla předmětné důkazy uplatnit v původním řízení. Závěry okresního i krajského soudu ohledně naplnění této podmínky pak dovolatel pokládá za nepodložené, neb výňatek z historicko-genealogického slovníku židovské šlechty byl a je dostupný v Národní knihovně v Praze a rodný list matky svého otce mohla žalobkyně taktéž předložit kdykoli v původním nalézacím řízení. Dovolatel upozorňuje, že dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů považuje za nezbytné pro povolení obnovy řízení kumulativní naplnění obou podmínek zakotvených v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je tedy vyloučeno, aby se soud zaměřil na zkoumání toliko jednoho ze zákonných předpokladů a splnění druhého z nich zcela opomněl. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2014 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla odmítnout, akcentujíc závaznost právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13, jehož obsah podrobně reprodukovala.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ovšem přípustným shledat nelze.
Dovolateli lze zajisté dát za pravdu v tom ohledu, že zákon podmiňuje povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejen způsobilostí nových skutečností či důkazů přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, ale též tím, že se jedná o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít již v původním řízení. Zároveň je však nabíledni, že se odvolací soud od tohoto výkladu procesní úpravy nikterak neodchýlil, neboť se zabýval jak otázkou, zda lze pokládat za alespoň pravděpodobné (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4927/2008, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4012/2014), že předložené písemnosti umožní učinit skutková zjištění, na jejichž základě bude restituční nárok žalobkyně moci být posouzen jako důvodný, tak i naplněním podmínky novosti těchto důkazů ve smyslu posledně citovaného ustanovení.
Judikatura Nejvyššího soudu pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013). V nyní projednávaném dovolání přitom nejsou nastíněny argumenty, jež by umožňovaly učinit závěr, že odvolací soud naznačené kritérium aplikoval nesprávně. Úvahy krajského soudu se jeví přiléhavými v první řadě z toho důvodu, že odrážejí nutnost postupovat v restitučních věcech zvlášť citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných nedemokratickým režimem a s náležitým zřetelem k individuálním okolnostem každého jednotlivého případu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09). V tomto kontextu se odvolací soud nemohl dopustit žádného pochybení, pakliže zohlednil, že se mezi účastníky řízení jedná o dlouhotrvající spor poznamenaný změnami judikatorního náhledu na výklad relevantních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1833/2003, a naproti tomu nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04). Jelikož žalobkyni tížilo důkazní břemeno ohledně toho, že se její otec stal v období let 1938 až 1945 obětí rasové perzekuce, tedy časově poměrně vzdálené historické skutečnosti, u níž je okruh možných důkazních prostředků těžko předem vymezitelný a identifikace, potažmo vyhledání relevantních materiálů vyžaduje nezanedbatelné úsilí, bylo ze strany odvolacího soudu korektní uzavřít, že nepředložení dotčených listin v původním řízení neimplikuje zaviněné nesplnění důkazní povinnosti žalobkyně, byť by dané písemnosti mohly být v principu dostupnými již dříve.
Pro úplnost se sluší podotknout, že při rozhodování o povolení obnovy řízení ve fázi předcházející vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13, se pozornost soudů zaměřovala na to, zda byly žalobkyní předložené důkazy způsobilé přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci, negativní odpověď na danou otázku pak činila nadbytečným podrobné zkoumání problematiky novosti těchto důkazů. Ani Nejvyšší soud proto ve svém usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2915/2012, nevyslovil stran tohoto problému žádný názor, který by nyní musel být revidován či od něhož by se odvolací soud v přezkoumávaném usnesení odchýlil.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání žalovaného dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout jako nepřípustné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu