ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2588.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2588/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce A. M. , zastoupeného JUDr. Alenou Samkovou, advokátkou se sídlem v Hodkovicích nad Mohelkou, Pražská 182, proti žalovanému Ing. M. Š. , o zaplacení 97.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 480/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2013, č. j. 14 Co 406/2012-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 24 C 480/2006-250, Okresní soud v Teplicích uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 97.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, jakož i náklady řízení (výrok I.), do části žalovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.), žalovaného zavázal též k náhradě nákladů státu (výrok III.), žalobci však nepřiznal náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s účastí na jednání, jež bylo z důvodů na straně žalovaného odročeno (výrok IV.). Žalobce předmětné plnění nárokoval z titulu půjčky ve výši 100.000,- Kč, z níž mu žalovaný doposud splatil toliko 3.000,- Kč, soud nicméně dospěl k závěru, že se žalobci uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky řízení prokázat nepodařilo. Měl za zjištěné pouze to, že žalobce vložil na účet žalovaného sumu 100.000,- Kč, nikoli ovšem důvod zaplacení této částky. Ani žalovaný neprokázal své tvrzení, že převedené finanční prostředky představovaly provizi poskytnutou na základě smlouvy o zprostředkování úvěru, již se žalobcem uzavřel. Soudu proto nezbylo, než konstatovat, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení dle §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Právo na jeho vydání neměl soud za promlčené podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť byla zachována tříletá objektivní promlčecí doba počítaná ode dne přijetí plnění i dvouletá subjektivní promlčecí doba, kterou bylo třeba odvíjet od poslední žalovaným provedené splátky, žalobě tedy vyhověl.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 14 Co 406/2012-273, jej ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud měl za to, že skutkový stav soud prvního stupně zjistil náležitě, jestliže dospěl k závěru, že ani jeden z účastníků řízení neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vložení sporné částky na účet žalovaného. Smlouva o půjčce je dvoustranným právním úkonem, je tudíž třeba souhlasného projevu vůle smluvních stran. Žalobce však neprokázal, že by se žalovaným takovou smlouvu písemně, ústně, či alespoň konkludentně uzavřel, neboť k odevzdání peněz došlo převodem na účet nezávisle na vůli žalovaného, pročež nelze dovozovat existenci ani konkludentního přijetí návrhu na uzavření půjčky žalovaným. Bylo tedy na místě kvalifikovat poskytnuté plnění podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. coby bezdůvodné obohacení. Odlišně od soudu prvního stupně však odvolací soud posoudil otázku promlčení práva žalobce, neboť všechny skutkové okolnosti, na jejichž základě si mohl utvořit závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, byly žalobci známy již v den, kdy byla částka 100.000,- Kč z jeho pověření na účet žalovaného vložena, tj. dne 15. 3. 2004. Dvouletá subjektivní promlčecí doba tak proběhla ještě před podáním žaloby, k němuž došlo dne 5. 6. 2006. Pouhé zasílání splátek žalovaným na účet žalobce nelze interpretovat jako uznání práva dlužníkem, jež by mohlo způsobit přetržení běhu promlčecí doby. Námitku promlčení vznesenou žalovaným přitom soud neshledal rozpornou s dobrými mravy, a proto přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jež pokládá za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadeným rozsudkem odvolací soud změnil pro žalobce pozitivní rozhodnutí soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil mezi dovolatelem a žalovaným vznik bezdůvodného obohacení namísto toho, aby konstatoval uzavření smlouvy o půjčce. Pokud by odvolací soud aplikoval §657 a §658 obč. zák. správně, nemohl by dospět k závěru, že dovolatel neprokázal existenci smlouvy o půjčce. Zjištění, že dovolatel plnil na účet žalovaného bez jeho vůle, nemá oporu v provedeném dokazování, poněvadž odvolací soud opomenul, že to byl žalovaný, kdo dovolateli sdělil číslo svého účtu.
Dovolatel se žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce v souladu s obč. zák. ústně a na základě žádosti žalovaného nechal vložit na jeho účet žalované plnění, což prokazuje vůli stran k uzavření smlouvy o půjčce a dohodu na podstatných náležitostech tohoto smluvního typu. Žalovaný v jednání před soudy účelově popřel, že by platby, jež dovolateli zasílal, představovaly splátky půjčky, aniž by však uvedl jiný logický důvod svého jednání. Provedené důkazy existenci půjčky potvrzují.
Výsledek řízení představuje extrémní nespravedlnost, jelikož byl žalovaný po šesti letech trvání sporu zproštěn povinnosti čehokoli platit, naopak dovolateli byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce vyšší, než je žalované plnění. Výklad právních norem a rozhodování soudů musí umožňovat rozumnou a spravedlivou úpravu právních poměrů, nikoli vést k formalistickým výsledkům, jež se vzdalují hodnotám, na nichž je právní řád postaven, jak se uvádí v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11. I z tohoto pohledu má dovolatel závěr, že neprokázal uzavření ústní smlouvy o půjčce, za neudržitelný. Navrhuje proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávaném případě), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, kterou z tam předpokládaných alternativ má za danou. K doplnění dovolání o vylíčení okolností, v nichž je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, dovolatele v dovolacím řízení vyzývat nelze (§243b, část věty za středníkem, §43 o. s. ř.).
Na prvním místě je se zřetelem k právě uvedenému nutno podotknout, že dovolatel v přezkoumávané věci nevymezuje okolnosti, jež by mohly představovat naplnění podmínek přípustnosti dovolání dle aplikovatelné právní úpravy, neboť prostý poukaz na to, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, nesměřuje k postižení otázky hmotného nebo procesního práva způsobilé ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4079/2013). Absence označení předpokladů přípustnosti dovolání, která v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již nemůže být zhojena (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), pak brání jeho věcnému projednání (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014).
Nadto musí Nejvyšší soud zdůraznit, že dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Dovolatel, který svou polemickou argumentaci směřuje výlučně proti skutkovému závěru odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) o tom, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky, pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, mezi něž patří i zjišťování existence právního úkonu a jeho obsahu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Pakliže dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v jednání žalovaného nenalezl jednoznačně (dle tvrzení dovolatele ústně) vyjádřenou vůli uzavřít se žalobcem smlouvu o půjčce, nemohou být tyto jeho námitky v dovolacím řízení úspěšnými. Relevantním právním úvahám obsaženým v napadeném rozsudku, podle nichž smlouva ke svému vzniku vyžaduje přinejmenším konkludentní projev vůle obou smluvních stran, přitom nelze naprosto ničeho vytknout.
Pokládá-li v obecné rovině dovolatel napadené rozhodnutí za nerozumné a nespravedlivé, nemůže mu Nejvyšší soud ani v tomto dát za pravdu, neboť odvolací soud své právní závěry pečlivě, srozumitelně a konzistentně odůvodnil, přičemž neopomenul ani zhodnocení žalovaným vznesené námitky promlčení z hlediska jejího souladu s dobrými mravy. Ze samotného faktu, že výsledné rozhodnutí pro dovolatele vyznívá nepříznivě, nelze za daných okolností dovozovat, že by odvolací soud zvolil mechanický či formalistický výklad práva (příčící se základním hodnotám právního řádu), jenž je předmětem kritiky v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11.
Z výše nastíněných důvodů dovolacímu soudu nezbylo než dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu v zásadě měl právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu