ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2646.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2646/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně MUDr. A. V. , P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 6, Liborova 405/14, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného městské části Praha-Libuš se sídlem v Praze 4 – Libuši, Libušská 35, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 29, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 189/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 16 Co 12/2014-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 11. 2013, č. j. 27 C 189/2010-149, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 857/14 v katastrálním území L. (výrok I.), jakož i pozemků parc. č. 855/2, 855/4 a 856/14 v tomtéž katastrálním území (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně byla jedinou dědičkou po J. G., který nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům (k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí duplicitně zapsáno vlastnictví žalobkyně i žalovaného) v roce 1948. Držby těchto pozemků se v roce 1962 ujal stát, který však ohledně svého vlastnictví k nim nemohl být v dobré víře, a nejevilo se proto myslitelným, že by sporné nemovitosti vydržel. Nebylo případné ani dovozovat, že se právní předchůdce žalobkyně měl vydání pozemků domáhat v restitučním řízení, neboť své vlastnické právo k nim nikdy nepozbyl. Žalobě, jež měla povahu určovací žaloby dle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proto soud vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2014, č. j. 16 Co 12/2014-186, k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, odmítl však, že by žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož dle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu v případě, kdy se stát chopil vlastnického práva bez právního důvodu, byl tím založen restituční titul dle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, případně §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Předmětné pozemky stát zabral v souvislosti s výstavbou sportovního zařízení školy, postavil na nich místní komunikaci a částečně je začlenil do veřejné zeleně, choval se k nim tedy jako jejich vlastník. Naopak právní předchůdce žalobkyně ve vztahu k těmto pozemkům coby vlastník nevystupoval, měl se proto domáhat nápravy cestou restituční. Pokud tuto možnost nevyužil, není přípustné, aby se nyní žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů. Určovací žalobu bylo tudíž nutné pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, přičemž uplatňuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. a přípustnost dovolání má za danou tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka namítá, že v odvolacím řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud účastníkům udělil toliko povšechné poučení, že se bude zabývat otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, z čehož však nebylo možno dovodit, že se mínil zaměřit na problematiku konkurence obecné žaloby na určení vlastnického práva a restitučního zákonodárství. Jelikož odvolací soud zaujal ve věci odlišný právní názor než soud prvního stupně, aniž by dal účastníkům možnost přizpůsobit tomu své skutkové a právní námitky, bylo tím řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že sporné pozemky byly zabrány státem, a namítá nedostatečnou oporu v provedených důkazech pro zjištění, že se právní předchůdce žalobkyně k těmto pozemkům nechoval jako vlastník. Tvrzení uvedené v napadeném rozsudku, že právní předchůdce žalobkyně musel o ztrátě svého vlastnictví vědět, se rovněž nezakládá na zjištěném skutkovém stavu, neboť J. G. neměl důvod o svém vlastnictví jakkoli pochybovat, jsa zapsán na příslušném listu vlastnictví jako vlastník pozemků, jejichž rozdělením vznikly pozemky, o něž jde v projednávané věci. Teprve v roce 2008, kdy došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí, mohl zjistit, že je jeho právo k předmětným pozemkům zpochybňováno. Ani stát přitom dříve nesporoval vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, neboť s ním jednal jako s vlastníkem zapsaným v pozemkových knihách.
Zásadní význam přikládá dovolatelka skutečnosti, že se stát držby pozemků chopil na základě své nesprávné evidence, což musí jít k jeho tíži, nikoli k tíži dotčených vlastníků. Není přípustné, aby stát, který nemohl být ohledně své držby v dobré víře, z nedbalého vedení vlastní evidence profitoval. Jelikož při zřizování staveb na daných pozemcích stát zjevně vycházel z nespolehlivých údajů v nové evidenci nemovitostí, nedošlo k cílenému spáchání křivdy na majetku právního předchůdce žalobkyně, ale k pouhému pochybení vyplývajícímu z vadného přepisu vlastnictví k předmětným pozemkům z pozemkových knih do evidence nemovitostí. V případě pozemku parc. č. 857/14 navíc musí být bráno v potaz, že detentorem tohoto pozemku byl komunální podnik založený dle zákona č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, nikoli podnik státní, držba této nemovitosti tudíž vůbec nesvědčila státu. Právní předchůdce žalobkyně za minulého režimu nemohl provést jakoukoli srovnávací identifikaci pozemků vedených v pozemkových knihách a v evidenci nemovitostí, pročež nebylo možné ani dovozovat, že o zabrání pozemků v rozhodném období věděl.
S ohledem na vše uvedené navrhuje dovolatelka Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání podal vyjádření, v němž uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že předmětné pozemky přešly v rozhodné době na československý stát, neboť nejpozději v roce 1973 na nich byl vybudován chodník, resp. cesta, a pozemek parc. č. 857/14 byl začleněn do areálu základní školy. Žalovaný podotkl, že v období uplatnitelnosti restitučního nároku bylo vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně zapsáno toliko ve zjednodušené evidenci k již neexistujícím pozemkům dle pozemkového katastru. Právní předchůdce žalobkyně pozemky nedržel a stát ani žalovaný se k němu jako k vlastníkovi nechovali, nemohl tedy být v dobré víře o svém vlastnictví a vydání pozemků se měl domáhat podle restitučních předpisů. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
K dovolání se vyjádřil i vedlejší účastník, jenž vyslovil pochybnosti o tom, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, a upozornil, že dovolatelka v podstatné míře polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Vedlejší účastník v řízení doložil, že přinejmenším v letech 1980 až 2008 byl v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků veden československý stát a posléze hlavní město Praha. Dovolatelka naopak své tvrzení, že se její právní předchůdce choval jako vlastník dotčených pozemků a toto jeho vlastnictví bylo obecně respektováno, neprokázala. Odvolací soud tedy podle vedlejšího účastníka věc posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť chopil-li se v rozhodném období držby sporných pozemků bez právního důvodu stát, měla žalobkyně a její právní předchůdce usilovat o nápravu postupem podle restitučních zákonů. Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhuje dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na prvním místě je nutno podotknout, že z diformity rozhodnutí soudů nižších stupňů, na niž dovolatelka nepřípadně odkazuje, podle rozhodného znění procesní úpravy již přípustnost dovolání bez dalšího dovodit nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4079/2013). Jelikož jediný způsobilý dovolací důvod v současnosti představuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), není možno na přípustnost dovolání usuzovat ani z námitek vztahujících se k nenáležitě zjištěnému skutkovému stavu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014), což dopadá především na dovolatelčinu polemiku se závěry odvolacího soudu o zabrání předmětných pozemků státem, resp. o tom, že právní předchůdce žalobkyně si ve vztahu k těmto pozemkům nepočínal jako jejich vlastník a nemohl být ani objektivně přesvědčen o svém trvajícím vlastnictví.
Rovněž vytýkané procesní vady nemohou činit dovolání přípustným, pakliže jimi není poukazováno na otázku procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. V projednávané věci se nadto dovolatelkou uplatněná námitka nepředvídatelnosti napadeného rozsudku, potažmo porušení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného poučení ze strany odvolacího soudu, nejeví opodstatněnou. Vzhledem k tomu, že prakticky od samého počátku řízení byl v řešené věci zřejmým alespoň potenciální význam problematiky konkurence obecné určovací žaloby a zvláštního režimu restitučního zákonodárství (viz již první vyjádření žalovaného na č. l. 27-30), nemohlo být pro žalobkyni nikterak překvapivým, akcentoval-li odvolací soud právě tuto stránku sporu a postavil-li na ní svůj zamítavý výrok (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1826/14).
Konečně ani v dovolatelkou namítaných nedostatcích právního posouzení věci odvolacím soudem neshledává Nejvyšší soud vymezení otázek způsobilých založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V první řadě lze konstatovat, že poukazy dovolatelky na nedostatek dobré víry státu v okamžiku uchopení držby předmětných pozemků či na skutečnost, že si stát při zřizování pozemní komunikace na sporných nemovitostech počínal bez odpovídající opatrnosti pod vlivem omylu, že tyto pozemky vlastní, postrádají právní význam. Pro správnost závěru odvolacího soudu, že ve vztahu k daným pozemkům byla naplněna příslušná skutková podstata restitučního zákonodárství spočívající v převzetí držby nemovitostí státem bez právního důvodu, je totiž oprávněnost této držby nepodstatnou (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006), stejně jako dovolatelkou tvrzená skutečnost, že stát pozemky okupoval v důsledku pochybení při vedení evidence nemovitostí, neboť pro dosah relevantních restitučních titulů je rozhodující samotná skutečnost, že došlo k faktickému zabrání tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 3193/07).
Z hlediska obsahu dovolání se ukazuje nosnou otázka, zda je možné konstatovat, že právní předchůdce dovolatelky neměl důvod domáhat se vydání předmětných pozemků v restituci, jelikož jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a stalo se sporným až po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012). Dovolací soud má za to, že řešení tohoto problému provedené v napadeném rozsudku navzdory námitkám dovolatelky obstojí, a to především s ohledem na skutkové zjištění odvolacího soudu, že se k těmto nemovitostem jako vlastník choval stát, který na nich zbudoval místní komunikaci, část z nich začlenil do veřejné zeleně a obhospodařoval je. Z pohledu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu nelze upřít relevanci námitce dovolatelky, že její právní předchůdce byl evidován coby vlastník pozemků podle pozemkového katastru, z jejichž dílů vznikly současné pozemky, které byly naopak v evidenci nemovitostí zapsány jako předmět vlastnického práva státu. Vykonával-li však v době, kdy bylo možno domáhat se jejich vydání dle restitučních předpisů, držbu sporných pozemků stát, respektive žalovaný coby jeho právní nástupce, nejevil by se přiléhavým závěr, že o vlastnickém právu J. G. nebyly až do roku 2008 žádné pochybnosti (čímž se řešený případ liší od věcí, v nichž byly vydány např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011). Byť dovolatelka uvádí, že její právní předchůdce nemohl za minulého režimu provést identifikaci pozemků vedených v pozemkových knihách a evidenci nemovitostí, lze podotknout, že v období stanovaném pro uplatňování nároků dle restitučního zákonodárství již tyto překážky objasnění stavu držby a evidence vlastnických poměrů v daném území odpadly. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že správu jednoho ze sporných pozemků vykonával komunální podnik, je k této problematice třeba zmínit jen tolik, že již ustanovením §7 odst. 1 zákona č. 167/1950 Sb., o komunálních podnicích (který derogoval dovolatelkou citovaný zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích), byl zaveden režim, podle nějž komunální podniky toliko spravovaly majetek vlastněný státem (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 84/05). Nelze tedy dovozovat, že by touto námitkou mohla být ohrožena správnost závěru odvolacího soudu o převzetí držby předmětných pozemků státem bez právního důvodu. Za daných okolností se tudíž nejeví pochybením, pokud dal odvolací soud průchod obecnému pravidlu (formulovanému kupř. ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05) o vyloučení použití obecné úpravy ochrany vlastnického práva (určovací žaloby) pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy.
Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému ani vedlejšímu účastníku, již by na jejich náhradu v zásadě měli právo, žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly, poněvadž ve světle judikatury Ústavního soudu lze u hlavního města Prahy (respektive jeho městských částí) presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá práva i zájmy bez toho, aby muselo využívat právní pomoci advokátů, což lze vztáhnout i na předmětnou kauzu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu