ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2836.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2836/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Š. N. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalované městské části Praha 4 , IČO 00063584, se sídlem Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Celetná 602/3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 105/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č.j. 51 Co 265/2012-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal z titulu náhradu škody zaplacení částky 4.789.436,50 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi cenou, za kterou získal v roce 1994 od žalované ideální 1/2 označených nemovitostí, jíž posléze byl nucen vydat restituentce, a cenou, za niž tuto ideální ½ koupil od restituentky v roce 2007.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č.j. 42 C 105/105/2009-151, zamítl žalobu a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z mezi účastníky nesporných tvrzení, že žalobce získal od žalované kupní smlouvou ze dne 15. 8. 1994 do vlastnictví ideální ½ domu a pozemků a v k.ú. P., obec P., a dále, že na základě pravomocného rozsudku byl žalobce povinen vydat spolu s tehdy žalovaným OPBH v Praze 4, s. p. v likvidaci, tuto ½ uvedených nemovitostí restituentce MUDr. M. J. Žalovaná následně vrátila žalobci kupní cenu z předmětné smlouvy ve výši 1.210.563,50 Kč a s restituentkou žalobce dne 25. 4. 2007 uzavřel kupní smlouvu, na základě níž nabyl do vlastnictví předmětnou ½ nemovitostí za kupní cenu 6.000.000,- Kč, přičemž druhou ½ nabyl od třetí osoby. Soud přisvědčil tvrzení žalobce, že žalovaná porušila právní povinnost, když po publikaci nálezu Ústavního soudu pod č. 164/1994 Sb., který vrátil MUDr. M. J. možnost opětovně uplatnit její restituční nároky k předmětným nemovitostem, prodala dne 15. 8. 1994 jejich ½ předmětných nemovitostí žalobci, a to jednak povinnost vůči restituentce samotné a jednak obecnou prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák. Soud však neshledal příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením povinnosti ze strany žalované a vznikem škody, neboť původní kupní smlouva byla uzavřena dne 15. 8. 1994, a žalobcem uzavřená kupní smlouva, prostřednictvím níž opětovně nabyl předmětnou ½ nemovitostí až dne 25. 4. 2007, tedy po 13 letech. Soud uvedl, že žalobce nemusel opětovně nabývat do vlastnictví předmětnou ½ nemovitostí a vrácenou kupní cenu od žalované mohl využit naprosto jiným způsobem tak, aby došlo ke zhodnocení této peněžní částky. Podle soudu se jednalo o svobodné rozhodnutí žalobce, ten mohl též vyhovět výzvě k vydání nemovitostí a vydat předmětné nemovitosti oprávněné restituentce již v roce 1995 a žádat po žalované okamžité vrácení zaplacení kupní ceny, což neučinil. Předmětná újma žalobce tedy nebyla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, ale souvisí s nečinností žalobce, respektive s jeho svobodným rozhodnutím opětovně nabýt do vlastnictví uvedené nemovitosti jako celek.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2012, č.j. 51 Co 265/2012-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nemohlo dojít u žalobce ke vzniku škody, neboť sice finanční prostředky vynaložil, nedošlo však na jeho straně k majetkové újmě, neboť jako ekvivalent získal vlastnictví k předmětným nemovitostem. Po vydání nemovitostí restituentce vrátila žalovaná žalobci kupní cenu, čímž byl obnoven původní stav, tedy žalobce již nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, disponoval však finanční částkou, kterou původně v roce 1994 na jejich zakoupení vynaložil. Další jednání žalobce v roce 2007 nemohla žalovaná žádným způsobem ovlivnit a bylo zcela na jeho vůli, zda ve spoluvlastnictví setrvá, či se bude domáhat jeho zrušení odprodejem vlastní poloviny nebo od druhého spoluvlastníka koupí jeho vlastnický podíl. Tvrzením, že původní kupní smlouva v roce 1994 byla jeho investičním záměrem, se soud nezabýval, neboť bylo uplatněno žalobcem až v odvolání, tedy opožděně, přičemž odvolací soud je označil za účelové. Upozornil též na skutečnost, že o uvedeném nálezu Ústavního soudu žalobce věděl, a tudíž se spolupodílel na uzavření absolutně neplatné kupní smlouvy.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní výklad pojmů škoda a příčinná souvislost. Podle dovolatele měl odvolací soud zohlednit jeho úmysl nabýt vlastnické právo k celé nemovitosti z důvodu investičního záměru, který mu měl přinášet přiměřený užitek, přičemž uvedený záměr byl zřejmý již od počátku nabytí vlastnictví k nemovitostem a vyplýval ze samotné jejich povahy. Tím, že žalovaná způsobila neplatnost kupní smlouvy, uvedený záměr zmařila. Skutečnou škodu spatřuje dovolatel v rozdílu kupních cen, neboť v důsledku protiprávního jednání žalované musel za koupi předmětného spoluvlastnického podílu v roce 2007 uhradit vyšší cenu, než jakou za tentýž spoluvlastnický podíl původně zaplatil v roce 1994. Zdůrazňuje, že pokud by věděl, že nezíská vlastnické právo v roce 1994 k celým nemovitostem, tak by od investičního záměru odstoupil. Odkazuje na ustanovení §469 a §470 obchodního zákoníku, který upravuje tzv. náhradní nákup, k němuž dochází v důsledku odstoupení od kupní smlouvy při porušení závazku jedné ze stran, v takovém případě se za škodu považuje rozdíl mezi kupní cenou, jež měla být placena na základě smlouvy, a cenou dohodnutou v náhradním obchodě. Uvedené ustanovení by mělo být podle dovolatele na daný případ aplikováno analogicky. Dovolatel napadá též výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu se závěrem, že náklady na zastoupení advokátem nejsou u žalované jako městské části účelně vynaloženým nákladem. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje podle §237 o. s. ř. za přípustné. Má za to, že právní otázka pojmu škody a příčinné souvislosti byla v rozhodování dovolacího soudu rozsáhle a podrobně vyřešena a napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 12. 10. 2012, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Skutečná škoda (§442 odst. 1 obč. zák.) představuje majetkovou újmu spočívající v tom, že majetkový stav poškozeného se následkem jednání škůdce snížil. Vznik skutečné škody tedy předpokládá úbytek majetkových hodnot na straně poškozeného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001).
Skutečnou škodu spatřuje dovolatel v rozdílu mezi cenou, za kterou získal v roce 1994 od žalované ideální 1/2 předmětných nemovitostí, a cenou, za niž tuto ½ zakoupil od restituentky v roce 2007. Odvolací soud zde správně uvedl, že tento rozdíl v cenách ve skutečnosti nelze považovat za škodu způsobenou žalobci jednáním žalovaného. Žalobce neměl právo na nižší cenu podílu na nemovitosti, než za kterou jej v roce 2005 koupil, šlo o cenu obvyklou, a závěr odvolacího soudu, že skutečná škoda v žalované výši, jež byla předmětem sporu, žalobci nevznikla, je tak správný.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nemohou. Z téhož důvodu nelze přihlížet k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění, na nichž je založen závěr o absenci vzniku škody na straně žalobce, spočívající ve snížení majetkového stavu žalobce z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené se žalovanou. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil.
Odkaz dovolatele na právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, konkrétně na ustanovení §469 a §470, není přiléhavý, jelikož právní vztah a nároky z něj vyplývající v případě jeho porušení se řídí výlučně právním režimem občanského zákoníku, navíc uvedená ustanovení se vztahují na případy odstoupení od kupní smlouvy podle obchodního zákoníku, nikoli na situaci, při níž byla kupní smlouva shledána absolutně neplatnou.
Dovolání žalobce proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše nákladů řízení není podle procesněprávní úpravy dovolání ve znění účinném do 31. 12. 2012 objektivně přípustné. Přípustnost usnesení o nákladech řízení nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, ročník 2002, str. 10).
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovaná by tedy měla zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu nebyly náklady žalované městské části spojené se zastoupením advokátem v dovolacím řízení shledány účelnými, když městské části hlavního města Prahy jsou dostatečně vybaveny, aby byly zásadně schopny kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musely používat služby advokátů (srov. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu