ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2822.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2822/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně obce Kožlí , IČO: 00267678, se sídlem v Kožlí 156, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nusle, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 82/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 25 Co 341/2014 - 122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. května 2014, č. j. 4 C 82/2013 - 98, ve výroku o věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. st. 166, parc. č. st. 167, parc. č. 289/5 a parc. č. 289/6 v kat. území K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V relevantních právních otázkách je rozhodnutí odvolacího o vlastnickém právu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dále) a Nejvyšší soud současně neshledává důvody, pro které by tyto právní otázky – v jeho rozhodovací praxi již vyřešené – měly být posouzeny jinak.
V otázce zastavěnosti pozemků (výklad a aplikace ust. §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů) se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zahrnující i dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, a další judikaturu jím citovanou), dle níž za nezastavěné pozemky ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. je nutno považovat pozemky, na nichž ke dni účinnosti zákona (24. květen 1991) neexistovala žádná stavba z hlediska občanskoprávního.
Samotný stavebně-technický stav budov (na nějž poukazuje dovolatelka) není rozhodující, nelze-li na podkladě zjištěných skutečností dané věci uzavřít, že k datu rozhodnému z hlediska přechodu vlastnictví (24. 5. 1991) byly předmětné budovy destruovány do té míry, že by již přestaly být stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, pod pořadovým č. 280). Přitom platí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže soudy zavazovat tím, že by určovala nad rámec uvedených obecných principů i další míru destrukce, která musí být naplněna, aby původní stavba zanikla; to je věcí individuálního posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 4823/2007, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný na www.nsoud.cz ).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud napadeným rozsudkem nevybočil ani při řešení otázky, zda ostatní pozemky tvoří se stavbou jeden funkční celek (§2 odst. 2 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.), k níž se dovolací soud vyslovil i v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 1026/96, uveřejněný pod č. 16/1999; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010), uzavíraje, že funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále rovněž přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení. (Přitom dovolací soud vyslovil, že zastavěným pozemkem lze rozumět také pozemek, na němž se nachází drobná stavba, kterou může být i oplocení pozemku).
Další argumentace dovolatelky, ať již jde o otázky zastavěnosti pozemků hospodářskými budovami (pozemky parc. č. st. 166 a parc. č. st. 167) či funkční souvislosti budov a navazujících pozemků parc. č. 289/5 a parc. č. 289/6, nese se pak vesměs v rovině kritiky skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), v situaci, vzal
-li i odvolací soud za prokázané, že obě hospodářské budovy (stavba včelína a truhlárny) byly prokazatelně postaveny před 24. 5. 1991 (kdy byly ve vlastnictví Zemědělského obchodního družstva Kožlí, jež je v devadesátých letech minulého století převedlo na ZEMKO Kožlí, a. s.) a že jde o pozemky, jež jsou součástí (oploceného) uceleného zemědělského areálu a přiléhají k zastavěným pozemkům parc. č. st. 166 a 167 (s připomenutím závěrů o bezprostřední návaznosti pozemků na označené stavby, s tím, že bez těchto dalších pozemků nebyl by možný přístup ke stavbám, jež jsou nyní ve vlastnictví označené akciové společnosti, která pozemky dlouhodobě užívá při své podnikatelské činnosti a za tímto účelem je má pronajaty od žalované).
Zpochybňuje-li dovolatelka i tyto závěry, na nichž jsou vystavěna rozhodnutí soudů nižších stupňů (odkazujíc pak na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, vesměs řešící otázku zastavěnosti pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, nadto za skutkových okolností s okolnostmi dané věci nesouměřitelných), k takové kritice nelze než uvést, že nejde o námitky směřující proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním (jejich správnosti a úplnosti), ač i tyto své námitky dovolatelka podřazuje důvodu uvedenému v §241a odst. 1 o. s. ř. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
I proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu