ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3134.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3134/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobců a) L. B., b) MUDr. J. Č., c) B. F., d) D. H., e) Mgr. I. H., f) J. H., g) P. H., h) Ing. M. H., i) J. H., j) Ing. S. H., k) V. H., l) H. J. , m) J. K., n) RNDr. D. P., o) A. S., p) Ing. T. S., q) Ing. H. Š., r) JUDr. J. B., s) MUDr. J. T., t) PhDr. E. W., všichni zastoupeni JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovanému FERRO OK,spol.s r. o., se sídlem v Jílovém u Prahy, Radlík Ia, IČ 45147710, zastoupenému JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o náhradě nákladů řízení , vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 162/2010, o dovolání žalobců a) až t) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 24 Co 243/2014-288, ve znění opravného usnesení ze dne 17. března 2015, č. j. 24 Co 243/2014-309, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 24 Co 243/2014-288, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. března 2015, č. j. 24 Co 243/2014-309, se ve výrocích III. a V. zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 28. února 2014, č. j. 7 C 162/2010
-216, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, částku 575.687,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha – západ na náhradě nákladů řízení částku 1.250,- Kč (výrok II.), nepřiznal České republice – Okresnímu soudu Praha
– západ právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč (výrok III.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 799.844,68 Kč (výrok IV.).
Žalobci se po žalovaném domáhali částky 847.800,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení coby vlastníci v rozhodnutí specifikované nemovitosti, již žalovaný užíval, aniž by za to žalobcům poskytnul jakoukoli úhradu. Na počátku řízení vzali žalobci žalobu zpět co do částky 174.600,- Kč a v průběhu řízení dále co do částky 97.513,- Kč. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. O náhradě nákladů státu rozhodl podle §148 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil žalovanému úhradu nákladů za vypracovaný znalecký posudek ve výši 1.250,- Kč, a podle §150 o. s. ř. nepřiznal státu náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč v souvislosti s výslechem E. B., který soud provedl z vlastního podnětu. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž vycházel z částky 673.200,- Kč (žalobci vzali žalobu co do částky 174.600,- Kč zpět předtím, než žalovaný učinil první úkon). Uzavřel, že žalobci byli úspěšní v rozsahu 85,51 %, žalovaný v rozsahu 14,49 %, a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení v rozsahu 71,03 % ze základu. Náklady řízení žalobců představovaly odměnu za právní zastoupení ve výši 11.020,- Kč (§7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., sníženou o 20 % ve smyslu §12 odst. 4 vyhlášky) za 5 úkonů právní služby, a to u každého ze žalobců, 5 x náhradu hotových výdajů po 300,- Kč u každého ze žalobců (§13 odst. 3 vyhlášky), DPH ve výši 21 % a soudní poplatek ve výši 23.030,- Kč. Základem tedy byla částka 1.126.006,- Kč [správně mělo být uvedeno 1.126.066,- Kč] a přiznané náklady činily 799.844,68 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 24 Co 243/2014-288, ve znění opravného usnesení ze dne 17. března 2015, č. j. 24 Co 243/2014-309, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně úroku z prodlení z částky 575.687,- Kč za dobu od 14. července 2010 do 7. září 2010 a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že účastníci jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu Praha – západ, a to žalobci ve výši 435,- Kč a žalovaný ve výši 2.565,- Kč (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení 89.827,- Kč (výrok III.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok IV.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení 49.126,- Kč (výrok V.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, co se týče vlastnictví nemovitosti žalobci, přičemž žalovaný nerozporoval dobu a rozsah užívání nemovitosti ani výši bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že námitka žalovaného o rozporu požadavku žalobců s dobrými mravy nebyla důvodná. Soud prvního stupně však nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to jak vůči státu, tak mezi účastníky. Náklady státu na zpracování znaleckého posudku a na výslech znalkyně odvolací soud uložil zaplatit účastníkům řízení v poměru úspěchu ve věci, jak je uvedeno ve výroku II. Co se týče nákladů řízení mezi účastníky, ačkoliv odvolací soud rozhodoval v době po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., i při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. respektoval předchozí judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující zásadu přiměřenosti nákladů řízení předmětu sporu. V dané věci se odměna vypočtená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. jevila jako nepřiměřená věcné a časové náročnosti sporu. Odvolací soud proto vlastní úvahou o výši přiměřené odměny za jeden úkon právní služby přiznal žalobcům na nákladech řízení za jeden úkon právní služby částku 4.000,- Kč při počtu 20 účastníků. Žalobci požadovali po žalovaném částku 673.200,- Kč, takže byli úspěšní v rozsahu 85,51 %, žalovaný byl úspěšný v rozsahu 14,49 %, a žalobci tudíž mají právo na 71,02 % vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobců za 5 úkonů právní pomoci advokáta při počtu 20 účastníků představují částku 80.000,- Kč, 5 x náhradu hotových výdajů po 300,- Kč, DPH ve výši 21 % a zaplacený soudní poplatek ve výši 23.030,- Kč, přičemž v rozsahu 71,02 % představují náklady řízení celkem částku 86.392,- Kč. V odvolacím řízení přiznal odvolací soud zcela úspěšným žalobcům v souladu s §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za dva úkony právní pomoci částku 40.000,- Kč na odměně právního zástupce, poměřeno stejnými hledisky přiměřenosti jako v řízení před soudem prvního stupně, náhradu hotových výdajů v celkové výši 600,- Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy částku 49.126,- Kč.
Proti výrokům III. a V. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) až t) dovolání, jehož přípustnost dovozovali z otázky vyčíslení nákladů řízení dle advokátního tarifu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázali přitom na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014. Odvolací soud náklady dle tarifu vůbec nevyčíslil, nýbrž tyto náklady stanovil na základě své úvahy, a to nesrozumitelně a nepřezkoumatelně. Dle žalobců nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny následující otázky: 1) zda soudy mohou tvořit sazby odměny dle své volné úvahy bez opory v jakémkoliv předpisu, zda takový postup nepředstavuje zakázanou soudní libovůli a zda takový postup soudů nenarušuje právní jistotu občanů; 2) zda při zastupování více osob náleží advokátu za každou osobu odměna ve smyslu §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. vždy nebo zda existují výjimky a jaké; a 3) zda jsou soudy povinny respektovat ve výrocích o nákladech řízení charakter společného nároku účastníků a/nebo společného závazku účastníků. Dovolatelé namítli, že napadený rozsudek je ve výroku o stanovení výše náhrady nákladů nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Dle odůvodnění totiž přicházejí v úvahu tři nebo čtyři výklady způsobu výpočtu výše odměny za jeden úkon právní služby ohledně všech účastníků. Napadené výroky tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Soud navíc opominul vyjádřit, že žalobci jsou k nároku na náhradu nákladů řízení oprávněni společně a nerozdílně. Dovolatelé dále namítli, že pokud odvolací soud určil sazby odměny dle své volné úvahy a bez opory v jakémkoliv předpisu, jeho postup je v rozporu s citovaným rozhodnutím velkého senátu i se zásadami právního státu, protože zakládá soudní libovůli odmítanou Ústavním soudem, a narušuje právní jistotu účastníků soudního řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že je nedůvodné a nepřípustné a navrhnul jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Odvolací soud rozhodl dle jeho názoru o nákladech řízení správně ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES ze dne 11. července 2007, č. 861/2007, a sice s ohledem na zásadu, že výše nákladů řízení nemůže být zjevně nepřiměřená předmětu sporu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) - a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud současně uzavřel, že dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodováno o plnění, které převyšuje částku 50.000,- Kč, tedy jeho projednání nebrání ani ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto se dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné.
O náhradě nákladů řízení v dané věci odvolací soud rozhodoval až poté, co Ústavní soud plenárním nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014; či usnesení ze dne 3. prosince 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Závěr, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování advokátem stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle ustanovení §151 odst. 2, věty první, části věty za středníkem, o. s. ř. (dle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně) je v souladu i se shora citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud ve vztahu k nákladovému výroku III. sice přihlédl k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena, avšak podle advokátního tarifu nepostupoval, nýbrž pouze uvedl, že odměna vypočtená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. by byla nepřiměřená, aniž by však spočetl, kolik by při aplikaci advokátního tarifu měla odměna advokáta činit a pouze vlastní volnou úvahou bez užití advokátního tarifu stanovil jako přiměřenou výši odměny za jeden úkon právní služby částku 4.000,- Kč při počtu 20 účastníků řízení a uzavřel, že náklady řízení žalobců za 5 úkonů právní služby představují částku 80.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů, DPH a soudním poplatkem pak při úvaze o úspěchu žalobců v rozsahu 71,02 % jim přiznal náklady řízení celkem ve výši 89.827,- Kč. Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to za použití §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž přiznal zcela úspěšným žalobcům za dva úkony právní služby částku 40.000,- Kč, poměřeno stejnými hledisky přiměřenosti jako v řízení před soudem prvního stupně (bez zpřístupnění úvahy, proč při nezměněném počtu účastníků je za 5 úkonů přiznáváno 80.000,- Kč a za dva úkony pak 40.000,- Kč). S náhradou hotových výdajů a DPH náklady odvolacího řízení stanovil ve výši 49.126,- Kč.
Nejvyšší soud předně poukazuje na své usnesení ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015, týkající se postupu při rozhodování o výši nákladů řízení. Uvedl v něm, že soud nejprve při zvažování uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. (a obdobně tomu musí být i při užití hlediska přiměřenosti) zjišťuje výši nákladů řízení, která by měla být procesně úspěšné straně přiznána. Následně zvažuje důvody pro uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., případně hlediska přiměřenosti.
Soud rozhodující o nákladech řízení je proto nejprve vyčíslí podle platné právní úpravy (vyhlášky č. 177/1996 Sb.), aby zjistil jejich skutečnou výši, a až následně může zvažovat, zda jsou přiměřené či nikoli (povaze sporu, složitosti věci atp.), respektive zda je nutné je moderovat podle §150 o. s. ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem proto správné není, neboť k zohlednění zásady přiměřenosti nákladů s přihlédnutím k hodnotě sporu, případně jeho složitosti, eventuelně k zohlednění ještě i dalších zásad, mohl odvolací soud přistoupit až poté, co by po aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. naznal, že konkrétní výše nákladů řízení podle ní vypočtená zmíněným zásadám neodpovídá.
K námitce dovolatelů o nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu týkající se nutnosti řádného odůvodňování rozhodnutí o nákladech řízení, která vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu. V nálezu ze dne 3. března 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), Ústavní soud vyslovil, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010). Požadavek přesvědčivého a transparentního odůvodnění soudního rozhodnutí je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci a vztahuje se i k odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení a rovněž nákladový výrok musí být náležitě a logicky odůvodněn (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13, či nález ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 852/13, v němž Ústavní soud zdůraznil potřebu logického výkladu úvahy soudu při rozhodování o nákladech řízení). Nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení dále vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2434/14, dle něhož požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody vedly k jeho závěru v otázce náhrady nákladů řízení, je to v rozporu s elementárními požadavky, jež na odůvodňování soudních rozhodnutí klade ustálená judikatura.
V nyní projednávané věci však odvolací soud požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí nedostál. Předně vůbec nezpřístupnil, proč zcela rezignoval na aplikaci advokátního tarifu, a současně nijak nevysvětlil, v situaci, kdy neuvedl, kolik představují náklady správně stanovené, jakými úvahami byl veden při vyčíslování odměny za jeden úkon právní služby v řízení před soudem prvního stupně, již stanovil částkou 4.000,- Kč při počtu 20 účastníků řízení; z ničeho není patrné (poměřováno se správně stanovenými náklady řízení), proč by měla být právě tato částka přiměřená. Stejně tak není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k částce 80.000,- Kč za 5 úkonů právní pomoci při částce 4.000,- Kč za jeden úkon právní služby. Rovněž nezdůvodnil, proč tuto částku přiznal souhrnně všem dvaceti účastníkům řízení pouze jednou a neaplikoval pravidlo snížení mimosmluvní odměny obsažené v §12 odst. 4 advokátního tarifu. Dále není zřejmé, proč odvolací soud stanovil částku za jeden úkon právní služby v odvolacím řízení 20.000,- Kč (resp. částku 40.000,- Kč za dva úkony právní služby), pokud náklady odvolacího řízení poměřoval stejnými hledisky přiměřenosti jako náklady v řízení před soudem prvního stupně, a zejména jaká konkrétní hlediska přiměřenosti aplikoval. Odvolací soud tedy nevyložil, jak postupoval při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím, jaké důvody ho vedly k určení řádově odlišných částek pro řízení v prvním stupni a v odvolacím řízení, a to navzdory poměřování stejnými hledisky přiměřenosti, či jakým způsobem dospěl k výsledné výši nákladů řízení. Dovolací soud proto uznal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů řízení.
Dovolacímu soudu z předeslaných důvodů nezbylo než konstatovat, že způsob, jakým odvolací soud určil výši náhrady nákladů řízení v obou stupních, aniž svůj postup řádně odůvodnil, nebyl správný. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepostupoval podle správného právního předpisu, neuvedl dostatečně důvody, na nichž je jeho rozhodnutí založeno, a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody vedly k jeho závěrům v otázce náhrady nákladů řízení.
Jelikož dovolací soud shledal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení chybným, nezabýval se již dalšími námitkami žalobců, které byly pro zhodnocení důvodnosti jeho dovolání nepodstatné.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčených výrocích III. a V. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud nevyužil možnosti změny rozsudku odvolacího soudu, připuštěné ustanovením §243d písm. b) o. s. ř., neboť zastává názor, že tato možnost, nikoli povinnost (viz dikce „může“), přichází v úvahu (při splnění zákonného předpokladu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) tam, kde nad účelem novely občanského soudního řádu tuto možnost upravující, tj. zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“ (viz důvodová zpráva k citovanému zákonu), převáží požadavek rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014). V daném případě tomu tak není, neboť sporná zůstává pouze výše náhrady nákladů řízení, jejíž správná kalkulace s ohledem na důvody zrušení pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu podstatný význam nemá.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu