ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.334.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 334/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce doc. JUDr. Ing. J. L., CSc. , se sídlem v Praze 6, Zívrova 1599/14, jako správce konkursní podstaty úpadce DINA spol. s r.o., IČO: 47053208, se sídlem v Praze 7, Vinařská 5, zastoupeného JUDr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, proti žalované J. K. , zastoupené Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem se sídlem v Praze 7, Ortenovo náměstí 890/2, o zaplacená částky 1.216.554 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 348/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 22 Co 234/2014-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. března 2014, č. j. 16 C 348/2010-272 (ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 18. dubna 2014, č. j. 16 C 348/2010-281), v části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 989.214,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zatímco v části o zaplacení dalších 227.330,- Kč s určeným úrokem z prodlení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť v dovoláním označených právních otázkách, na jejichž řešení rozhodnutí závisí, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
V otázce stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (při aplikaci ustanovení §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, jež jsou dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), uzavřel-li, že pro počátek tříleté objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo.
Dovolatelem kritizovaný závěr odvolacího soudu o prokázané měsíční periodicitě inkasovaného peněžitého plnění (jímž žalované vznikalo na úkor úpadce bezdůvodné obohacení) je zde závěrem skutkovým, jež nelze úspěšně napadnout dovoláním (srov. §241a odst. 1 o. s. ř., dle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci).
Argumentace dovolatele okolnostmi a důvody, pro které se až později dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení, případně o jeho konkrétní výši (kdy dovolatel cituje též z relevantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se ovšem k výkladu a aplikaci ustanovení §107 odst. 1 obč. zák.), se s podstatou věci míjí, zakládá-li odvolací soud své negativní rozhodnutí o žalobě co do částky 227.330,- Kč na tom, že v uvedeném rozsahu žalobce uplatnil právo po uplynutí objektivní promlčecí doby (přisvědčuje přitom žalobci, že subjektivní promlčecí doba mu počala běžet až 4. října 2010 a že žalobu podal před jejím uplynutím). Přitom žalobce zřejmě přehlíží, že dvě zákonem stanovené (kombinované) promlčecí doby – objektivní a subjektivní – počínají, běží a končí nezávisle na sobě; pokud marně uplynula alespoň jedna z nich a druhou stranou je vznesena námitka promlčení, nelze oprávněnému právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení přiznat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nepřípadný je pak i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007, jenž otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vůbec neřeší, stejně tak jako na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, jenž se – stejně tak jako další dovolatelem citovaná rozhodnutí dovolacího soudu – zabývá otázkou stanovení počátku subjektivní promlčecí doby).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele o tom, že odvolací soud neposoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Předně, není nesprávným právním posouzením věci, neaplikoval-li soud na posuzovaný případ ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 21, poř. č. 152). Ve vztahu k námitce promlčení lze z konstantní judikatury dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo na rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“. Takovým výjimečným případem posuzovaná věc – i s přihlédnutím k argumentaci dovolatele – ovšem není.
Z uvedeného tedy vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněn není.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení, za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, obstojí pak i bez odůvodnění (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu