ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3354.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3354/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně T. C. N. (R.) , IČ 679 62 980, P., proti žalované: Michelské pekárny a.s. , IČ 161 92 583, se sídlem v Praze 4, Pekárenská 10/1151, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 239.988,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 105/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 93 Co 172/2014-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 20 C 105/2013-99, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 239.988,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Podle skutkových zjištění obvodního soudu mezi sebou účastníci řízení uzavřeli smlouvu o podnájmu nebytových prostor, na jejímž základě vzniklo žalobkyni oprávnění užívat tyto prostory v období od 1. 4. 2009 do 31. 12. 2013, za což se žalobkyně zavázala žalované uhradit jednorázovou nevratnou fixní částku ve výši 1.000.000,- Kč splatnou v 60 měsíčních splátkách a dále platit podnájemné ve výši 80.000,- Kč měsíčně. Žalobkyně rovněž žalované poskytla částku 160.000,- Kč coby kauci. Po dobu trvání podnájemního vztahu žalobkyně sjednané povinnosti řádně plnila, avšak po jeho předčasném ukončení v roce 2012 podnájemné, jakož i splátky jednorázové částky hradit přestala, pročež žalovaná započetla pohledávku žalobkyně na vrácení kauce proti vlastní pohledávce na doplacení zbytku fixní úplaty. Soud konstatoval, že částka 1.000.000,- Kč nepředstavovala pouhou součást podnájemného, ale že k jejímu zaplacení se žalobkyně zavázala v souvislosti s uzavřením smlouvy o podnájmu bez vazby na samotné užívání nebytových prostor, pročež její povinnost splácet tuto částku trvala i po skončení podnájemního vztahu. Bylo tedy třeba zamítnout žalobu, v níž žalobkyně požadovala vrácení složené kauce, a naopak vyhovět vzájemnému návrhu žalované na zaplacení té části jednorázové úplaty, kterou žalobkyně dosud nesplatila a jež nebyla pokryta ani žalovanou provedeným započtením.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 93 Co 172/2014-145, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 160.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve výroku II. tak, že vzájemný návrh žalované na zaplacení 239.988,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Podle odvolacího soudu ze smlouvy sjednané mezi účastníky nebylo možno dovodit, že by částka 1.000.000,- Kč představovala jakýsi poplatek za uzavření smlouvy, neboť podle vyjádření ve smlouvě i úmyslu jejích stran tvořila tato suma součást úplaty za podnájem, tj. plnění poskytovaného v souvislosti s užíváním nebytových prostor. K námitce žalované, že v této úhradě se odrážela lukrativita předmětných prostor, odvolací soud uvedl, že tuto lukrativitu je nutno zohlednit ve výši podnájemného, nikoli ve zvláštních platbách, za něž druhá smluvní strana neobdrží žádné protiplnění. Dle odvolacího soudu nemohlo být úmyslem stran zaplacení této úhrady v plné výši při předčasném skončení podnájemního vztahu, požadavek žalované na její doplacení je navíc v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Nesrovnalosti v jednotlivých ustanoveních podnájemní smlouvy přitom musely jít dle §266 obch. zák. k tíži žalované, která návrh smlouvy vypracovala. Odvolací soud rovněž poznamenal, že žalovaná ani po jeho výzvě nedoplnila důkazy o předchozím udělení písemného souhlasu pronajímatelů s podnájmem, jenž je dle §6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, podmínkou platnosti podnájemní smlouvy. Nárok žalobkyně bylo nutno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ať už byla podnájemní smlouva uzavřena platně, či nikoli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež označuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka v první řadě zdůrazňuje, že podnájemní smlouva mezi účastníky řízení byla sjednána platně, neboť k jejímu uzavření byl udělen výslovný souhlas pronajímatelů již v nájemní smlouvě. Tuto smlouvu v odvolacím řízení dovolatelka nepředložila, jelikož výzva odvolacího soudu k jejímu předložení byla uvedena v jiné části předvolání, než bylo rozumně možné očekávat.
Dovolatelka dále rozporuje názor odvolacího soudu, že jednorázová fixní částka, kterou se žalobkyně zavázala v podnájemní smlouvě zaplatit, představovala součást úplaty za podnájem a povinnost k její úhradě zanikla s ukončením podnájemního vztahu. O skutečnosti, že strany podnájemní smlouvy jednoznačně odlišovaly průběžně placené měsíční podnájemné od fixní úplaty, jež byla toliko rozložena do splátek, svědčí to, že sjednaná kauce odpovídá podnájemnému za dva měsíce bez zohlednění splátek jednorázové úhrady, i fakt, že úhradu částky 1.000.000,- Kč rozvrhly smluvní strany do 60 měsíčních splátek, ačkoli podnájem byl sjednán pouze na dobu 57 měsíců. Výkladem upřednostňujícím v souladu s §35 odst. 2 obč. zák. obsah právního úkonu a vůli účastníků smlouvy nebylo možné dospět k jinému závěru, než že se žalobkyně zavázala k placení dvou rozdílných částek se samostatnými splátkovými kalendáři, přičemž povinnost k uhrazení jednorázové fixní úplaty trvá i po skončení podnájmu. Nelze-li o významu relevantních ustanovení podnájemní smlouvy mít pochybnosti, není na místě ani aplikace §266 odst. 4 obch. zák.
Za nesprávný pokládá dovolatelka též závěr odvolacího soudu o rozporu požadavku na poskytnutí jednorázové nevratné úplaty 1.000.000,- Kč se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obch. zák., neboť mezi podnikateli je obvyklé sjednávat vedle pravidelné měsíční úplaty za podnájem ještě další úplatu za samotné uzavření smlouvy. Teze, podle nichž by lukrativitu prostor tvořících předmět podnájmu bylo nutno zohlednit ve výši podnájemného, pokládá dovolatelka za nesprávné, neboť je věcí autonomie vůle smluvních stran, jakým způsobem hodlají tuto lukrativitu reflektovat.
Dovolatelka po právu započetla na kauci svou trvající pohledávku za žalobkyní, a na její straně tudíž nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat, naopak je to žalobkyně, kdo dovolatelce dluží částku odpovídající dosud neuhrazené části jednorázové fixní úplaty. Dovolatelka proto navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím zamítne a žalobkyni uloží zaplatit dovolatelce částku 239.988,- Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil věcně příslušnému soudu k novému projednání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nicméně v projednávané věci dovolání přípustným neshledal.
Mezi dovolatelkou označenými otázkami se jeví klíčovou námitka tvrzeného pochybení odvolacího soudu při výkladu ustanovení podnájemní smlouvy, jímž byla založena povinnost žalobkyně k poskytnutí jednorázové úplaty ve výši 1.000.000,- Kč. Nelze však mít za to, že by odvolací soud při výkladu sporného ujednání vybočil z mezí vytyčených zákonnými pravidly (viz §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák.) a ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a to ani když obsah smlouvy, jež vskutku připouští různý výklad, interpretoval dle §266 odst. 4 obch. zák. k tíži dovolatelky jako strany, která tuto smlouvu koncipovala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 29 Odo 555/2003). Je sice možné připustit, že s ohledem na stěžejní význam zásady autonomie vůle v soukromém právu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008) by se stanovisko odvolacího soudu, podle kterého je lukrativitu předmětu podnájmu nutno reflektovat výlučně v podnájemném, a nikoli prostřednictvím jiných dohodnutých plateb, v obecné rovině mohlo jevit přehnaně kategorické. Při vědomí jedinečných okolností daného případu (především skutečnosti, že došlo ke sjednání úplaty ve výši řádově přesahující měsíční podnájemné a k rozložení jejího zaplacení do periodických splátek svým počtem přibližně odpovídajících předpokládané délce trvání podnájmu) nicméně nelze konstatovat, že by interpretační úvaha odvolacího soudu, podle níž vůli smluvních stran odpovídalo, aby byla obě plnění zahrnutá ve smlouvě do kategorie úplaty za užívání předmětu podnájmu poskytována jen po dobu trvání podnájemního vztahu, byla zatížena právní vadou. V tomto směru je rovněž nutné poukázat na ustálený názor v judikatuře dovolacího soudu, podle nějž činí-li (odvolací) soud z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo mezi jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., respektive §266 obch. zák., jedná se o skutkové zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 86/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3518/2012). Jediným dovolacím důvodem v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je přitom nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1159/2014). Jestliže tedy dovolatelka prosazuje, že měl odvolací soud učinit odlišný závěr o obsahu vůle stran podnájemní smlouvy, tkví těžiště jejích námitek v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, nikoli s právním posouzením věci obsaženým v napadeném rozsudku. Nenašel-li odvolací soud za daných okolností oporu pro tvrzení, že úmyslem účastníků bylo navázání fixní úplaty ve výši 1.000.000,- Kč na samotné uzavření podnájemní smlouvy, není úkolem dovolacího soudu tento úsudek přehodnocovat. Ani závěru, podle nějž dovolatelka po skončení podnájemního vztahu pozbyla právní důvod k dalšímu zadržování složené kauce, pak ve světle výše uvedeného nelze ničeho vytknout.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka úspěšně nezpochybnila způsob, jakým odvolací soud vyložil vůli stran vyjádřenou v podnájemní smlouvě, nemohla být správnost napadeného rozsudku ohrožena ani námitkami mířícími proti úvahám, jež v tomto rozhodnutí plní úlohu toliko eventuální. To platí v první řadě o aplikaci §265 obch. zák. odvolacím soudem ve vztahu k požadavku na úhradu dosud nesplaceného zbytku jednorázové fixní částky po skončení podnájmu. Pokud tedy odvolací soud vyslovil závěr, že uplatnění nároku na zaplacení této sumy žalovanou je nejen v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ale zejména s vůlí účastníků, jak ji projevili v podnájemní smlouvě, není namístě, aby Nejvyšší soud zkoumal, nakolik byl zmíněný odkaz na zásady poctivého obchodního styku přiléhavým. Stejně tak není nezbytné, aby se dovolací soud vyjadřoval k problematice platnosti předmětné podnájemní smlouvy, poněvadž ani případné nedostatky podpůrných argumentů odvolacího soudu, které se týkají nedostatečného prokázání souhlasu pronajímatelů s podnájmem nebytových prostor, nejsou za dané situace pro věcnou správnost napadeného rozsudku určujícími. Obstojí-li toto rozhodnutí i za předpokladu platného uzavření podnájemní smlouvy, bylo by o námitce, jíž dovolatelka vyvrací pochyby odvolacího soudu o platnosti daného právního úkonu, možno pojednat toliko na úrovni teoretických úvah bez vlivu na výsledné řešení sporu, což by se ovšem nesrovnávalo s účelem dovolacího řízení (k tomu srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014).
Jelikož se dovolatelce nepodařilo vymezit žádnou otázku, jež by byla s to založit v souladu s §237 o. s. ř. přípustnost jejího dovolání, nemohl Nejvyšší soud než je dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu