ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3967.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3967/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce P. S. , R., zastoupeného JUDr. Filipem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, 695 01, proti žalovaným 1) Ing. A. V. , K., 2) Mgr. Z. V. , K., o zaplacení částky 55.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně, pod sp. zn. 10 C 150/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2014, č. j. 38 Co 321/2012-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f o.s.ř.):
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, č. j. 38 Co 321/2012-116, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“ ), kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 55.590,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce jako zhotovitel prováděl pro žalované jako objednatele instalatérské a bourací práce na domě žalovaných. Smlouva o dílo, jejímž předmětem byly práce specifikované na faktuře č. 107699 vystavené dne 28. 12. 2007 na částku 285.590,- Kč, z níž žalovaní dosud uhradili částku 230.000,- Kč, však platně uzavřena nebyla, neboť z provedeného dokazování plyne, že nedošlo k dohodě o podstatných náležitostech této smlouvy, když konečná cena nebyla stanovena, neboť z vyjádření účastníků vyplývá, že žalobce vystavil žalovaným pouze předběžný rozpočet, který však soudu nebyl předložen. Za této situace odvolací soud posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ ), jehož výši se však žalobci nepodařilo prokázat. Podle odvolacího soudu z výslechu zaměstnance žalobce R. K. nevyplynulo pro posouzení výše bezdůvodného obohacení nic zásadního. Pokud jde o soupis realizovaných prací, ani z tohoto soupisu není zřejmé, jaký byl rozsah prací realizovaných žalobcem na domě žalovaných, a jaká byla jejich cena, když z provedených důkazů podle odvolacího soudu neplyne, že by účastníci tento soupis vzájemně odsouhlasili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (dále jen „dovolatel“ ), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“ ) a odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, odst. 11, přičemž v této souvislosti uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud podle dovolatele nepřípustně zasáhl do rozsahu účastníky vymezeného předmětu sporu, respektive do skutečností, které účastníci označili za nesporné. Dovolatel uvádí, že ze strany žalovaných nejenže nedošlo k popření ujednání o ceně, žalovaní naopak skutečnost ujednání ceny díla potvrdili. O této skutečnosti podle dovolatele svědčí jednak jejich podání ze dne 7. 11. 2011 a 13. 2. 2012, v nichž hovoří jen o nepředání díla, jeho vadách a nedodělcích, případně o požadavku odložení splatnosti ceny díla; dále jejich podání ze dne 13. 1. 2012, v němž žalovaní tvrdí, že cena díla byla stanovena na základě rozpočtu; a konečně i tvrzení žalované 2) při jednání dne 9. 11. 2011, na němž uvedla, že před realizací nám žalobce dal předběžný rozpočet na částku, kterou nyní nevím, ale toto doložím. Tuto částku jsme si ústně odsouhlasili.“ Podle dovolatele ze shora uvedeného plyne, že skutečnosti, které zjistily soudy nižších stupňů, z tvrzení žalovaných nevyplývají a závěr o neplatnosti smlouvy o dílo pro neujednání ceny tak soudy nesprávně odůvodnily s tím, že dovolatel nepředložil důkaz o existenci rozpočtu, a to i přesto, že se jednalo o skutečnost, která byla účastníky řízení považována za nespornou. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“ ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu v rozhodném znění (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání však není přípustné (§237 o. s. ř. ve spojení s §239 o. s. ř.).
Dovolatel ve svém dovolání nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Pokud dovolatel namítá, že z provedených důkazů lze učinit závěr, že mezi účastníky byla uzavřená platná smlouva o dílo, brojí ve své podstatě proti hodnocení důkazů soudem a proti jeho skutkovým závěrům . Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (tj., že cena byla dohodnuta), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (tj., že cena dohodnuta nebyla), navíc samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež vychází ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4151/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není-li poznamenáno libovůlí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, nebo nález ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2771/10). O posledně uvedenou situaci se však v souzené věci nejedná, neboť podání žalovaných ze dne 7. 11. 2011 a 13. 2. 2012 se dohody o ceně netýkají a podání žalovaných ze dne 13. 1. 2012, jakož i tvrzení žalované 2) při jednání dne 9. 11. 2011, zmiňují jen předběžný rozpočet (č. l. 71, str. 2), který však soudu předložen nebyl.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že z rozlišování mezi otázkami právními a skutkovými vychází i dovolatelem citované usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (srov. odst. 13 tohoto usnesení). Nejvyšší soud pak neshledal, že by odvolací soud v projednávané věci svým rozhodnutím porušil dovolatelova ústavně zaručená základní práva a svobody.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a o. s. ř) dovolání v souladu s §243c a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným, kteří měli v řízení úspěch, nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, protože náklady na vyjádření žalovaných k dovolání žalobce nelze považovat za náklady vynaložené k „účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl“ ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., když v tomto vyjádření žalovaní toliko konstatovali, že se ztotožňují se závěry soudů nižších stupňů a skutečnost, že žalobce v řízení nebyl schopen prokázat pravdivost svých tvrzení, nepovažují za porušování základních práv a svobod.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu