ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4128.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4128/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem Praha, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi 15, proti žalovaným 1. Ing. M. V. , zastoupenému Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 28, 2. K. H., zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojická 20, 3. M. S., zastoupenému JUDr. Radkem Reschem, advokátem se sídlem v Praze, Podolská 496/124, 4. Ing. P. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem v Praze, Za Hanspaulkou 11, o určení vlastnictví k nemovitostem , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 397/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. 24 Co 292/2012-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radka Resche, zastupujícího žalovaného 3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně podala žalobu podle části páté o. s. ř., kterou napadla rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha (dále jen „Pozemkový úřad“) ze dne 10. 6. 2009, č. j. PÚ 1838/92/5, jímž bylo určeno, že žalovaní jsou spoluvlastníky čtyř v rozhodnutí specifikovaných pozemků v katastrálním území N., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“), které jim žalobkyně byla povinna vydat podle §5 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Podle názoru žalobkyně rozhodl Pozemkový úřad nesprávně, neboť předmětné pozemky nebylo možné vydat z důvodu jejich zastavěnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože jsou součástí Centrálního parku Družba (Pankrác), který funkčně souvisí s přilehlými sídlišti a je nezbytný k jejich provozu. Dále uvedla, že předmětné pozemky už nemohou sloužit zemědělským či lesnickým účelům, neboť jsou součástí areálu sídliště, tudíž mají veřejné využití a žalovaným jako oprávněným osobám z jejich užívání nevznikne žádný užitek. Závěrem poukázala na skutečnost, že na jednom z předmětných pozemků se nachází chodník a přístupová cesta v parku, přičemž přímo navazující pozemek nebyl (jiným) oprávněným osobám Pozemkovým úřadem vydán právě kvůli zastavěnosti.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2012, č. j. 19 C 397/2009-98, žalobě vyhověl, pokud jde o určení, že žalovaní 1 až 4 nejsou podílovými spoluvlastníky pozemku, na němž se nachází chodník a přístupová cesta v parku, a žalobu zamítl, pokud jde o zbylé tři pozemky. Soud prvního stupně vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno preferovat vydání původních pozemků restituentům, jestliže o to usilují a zákon to nevylučuje, a že tento cíl je nadřazen ostatním cílům restitucí, jako např. zajištění zemědělského využití pozemků. Dále uvedl, že nelze bez dalšího prohlásit, že sídliště tvoří ucelený funkční soubor nemovitostí, a proto nelze vydat žádný z pozemků, který do tohoto souboru patří. Naopak je třeba zkoumat, zda předmětné pozemky bezprostředně souvisí s okolními stavbami nacházejícími se na sídlišti, a zda jsou k provozování těchto staveb nezbytně nutné. Ve vztahu k předmětným pozemkům přitom soud prvního stupně uzavřel, že sídliště není závislé na existenci přilehlého parku či veřejné zeleně, a proto bylo možné předmětné pozemky vydat žalovaným 1 až 4 s výjimkou pozemku, na němž se nachází chodník a přístupová cesta v parku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 24 Co 292/2012-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když navíc poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle níž nelze ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vykládat extenzivně.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. 24 Co 292/2012-156, podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že předmětné pozemky souvisí s okolními sídlišti, s nimiž jsou funkčně spojeny, a proto je třeba je považovat za zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a to s tím důsledkem, že nemohou být předmětem vydání podle restitučních předpisů žalovaným 1 až 4. Navíc získáním předmětných pozemků žalovaným 1 až 4 vzniknou především povinnosti, a to zejména udržovat pozemky ve stavu odpovídajícím jejich určení. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně jako obec bude muset žalovaným 1 až 4 zaplatit náhradu za užívání předmětných pozemků, čímž fakticky dojde k přenesení povinnosti státu vyplatit restituentům náhradu za nevydané pozemky podle §14 až 16 zákona o půdě na žalobkyni.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř., a zabýval se proto přípustností dovolání.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle níž platí, že restituční předpisy je třeba interpretovat co nejvstřícněji vůči restituentům a preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují (tzv. naturální restituce), přičemž v souladu s ustanovením §11 zákona o půdě lze nevydat původní pozemek restituentům, nicméně uvedené ustanovení je nutno vykládat restriktivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 10/13, nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, na která dovolatelka poukazuje s tím, že jimi bylo rozhodnuto o nevydání pozemků oprávněným osobám v případech obdobných souzené věci, nelze na souzenou věc vztáhnout, neboť jsou založena na odlišných skutkových zjištěních. V souzené věci nejde o pozemky nacházející se v zástavbě sídlišť, nýbrž o pozemky nacházející se mezi několika sídlišti.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému 3 účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (které však dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s ohledem na výsledek dovolacího řízení nerekapituloval). Tyto náklady, je-li tarifní hodnota věci 50.000,- Kč (srov. §9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve výši 3.100,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 714,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. dubna 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu