ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.431.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 431/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně DELTA INVEST, s.r.o. , IČ: 259 14 391, se sídlem ve Velké Bystřici, Havlíčkova 305, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalovaným: 1) A. H. , a 2) Bc. R. H. , oběma O., oběma zastoupeným Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o zaplacení částky 81.347,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 EC 378/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 9. září 2014, č. j. 12 Co 743/2013-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně dovoláním napadla shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2013, č. j. 17 EC 378/2010-137, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 81.347,- Kč s tam určeným úrokem z prodlení.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, věta první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nemá náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., zejména v něm není uveden údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. (jež v dovolání toliko cituje) považuje za splněné (k tomu srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz; nebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 /jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přisvědčuje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání/, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Uvedené vady dovolání, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyly dovolatelkou v zákonem stanovené lhůtě pro podání dovolání odstraněny (srov. §241b odst. 3, §243b o. s. ř.).
K důvodům dovolání sluší se pak připomenout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Ač právě tento důvod dovolatelka v dovolání formálně ohlašuje, její polemika se závěry odvolacího soudu (o tom, zda byly prokázány skutečnosti o konkludentním uzavření smlouvy „na provedení tzv. dalších prací“; resp. o tom, kdy nastaly skutečnosti rozhodující z hlediska počátku běhu promlčecí doby, je-li nárok kvalifikován jako právo na vydání bezdůvodného obohacení) se nese především v rovině kritiky skutkových závěrů (jejich správnosti a úplnosti), jež odvolací soud podřadil příslušným ustanovením zákona. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze však úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §151 odst. 1, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných spojené s podáním vyjádření k dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady) nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu