ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4449.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4449/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně E. B. , V., zastoupené Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15 (IČO: 00006947), o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 70/2010, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 13 Co 521/2013 - 421, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. září 2013, č. j. 39 C 70/2010 – 357, jímž tento soud – v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích – uložil žalované poskytnout žalobkyni finanční náhradu za nevydané nemovitosti v částce 5.497.487,40 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (s upřesněním formy náhrady, nad rámec částky 10.000,- Kč spočívající ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu). Co do částky 2.512,60 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba v části o poskytnutí dalších 5.502.512,60 Kč) zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno; „jinak“ byl rozsudek i v tomto výroku potvrzen, spolu s akcesorickými výroky o nákladech řízení (III, IV a V), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II, jakož i v závislých výrocích nákladových; jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci v otázce výkladu a aplikace ustanovení §5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb. (o přirůstání podílů jiným oprávněným osobám).
Žalovaná své dovolání směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo žalobě o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti vyhověno, namítajíc, že odvolací soud pochybil při řešení otázky výše náhrady za nevydané nemovitosti (výklad a aplikace ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).
Nejvyšší soud odmítl jak dovolání žalobkyně, tak i dovolání žalované, neboť dovolání nejsou přípustná (§243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí, jež jsou vyjmenovány v ustanovení §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku hmotného práva, předestřenou v dovolání žalobkyně (spjatou s výkladem ustanovení §5 odst. 1, věty třetí, zákona č. 87/1991 Sb.) odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. nejenom v dané věci dříve vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 349/2012, ale dále již např. stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněný pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3872/2013, spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na www.nsoud.cz ), jež vyložila, že „věcí, která má být vydána (ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob; oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu. Nemůže se proto tzv. prvotním oprávněným osobám (§3 odst. 1 zákona) dostat více práv, než měly před odnětím věci“. [Z uvedeného pro poměry věci nyní posuzované vyplývá, že žalobkyně coby právní nástupkyně K. B. (prvotní oprávněné osoby a v době odnětí věci podílového spoluvlastníka nemovitostí) může nárokovat toliko náhradu za jemu připadající podíl, tedy nikoliv za podíl další spoluvlastnice M. B. (B.)].
Shora uvedené závěry nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu – srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 40; nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, a usnesení ze dne 19. srpna 2002, sp. zn. II. ÚS 257/2000 (spolu s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz ), v nichž i Ústavní soud přisvědčil názoru, že „citované ustanovení (§5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb.) neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, případně osobám, které od nich odvozují své oprávnění, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle §3 odst. 4 písm. a/ až e/ do téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily“; v tomto smyslu byly interpretovány (korigovány) samotným Ústavním soudem závěry vyslovené v nálezu ze dne 6. října 1998, sp. zn. I. ÚS 340/96, na který žalobkyně poukazuje v dovolání, přičemž její odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, je pak vůbec nepřípadný, jednalo-li se o věc, v níž byl stěžovatelce (manželce prvotní oprávněné osoby) vydán podíl dalších oprávněných osob (dětí první oprávněné osoby), kdy stěžovatelka i další oprávněné osoby byly dědici prvotní oprávněné osoby, a tedy odvozenými oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., zatímco v souzené věci žalobkyně tzv. odvozenou oprávněnou osobou není.
Tedy ani argumentace žalobkyně rozhodovací praxí Ústavního soudu (jež se od rozhodovací praxe obecných soudů o uvedené právní otázce neliší) není důvodem k tomu, aby byla označená právní otázka – v rozhodovací praxi dovolacího soudu již dříve vyřešená – posouzena jinak.
Uvádí-li pak žalobkyně, že dovolání podává i do nákladových výroků napadeného rozhodnutí, ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty první o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
K dovolání žalované, v němž zpochybňuje řešení otázky hmotného práva stran výše finanční náhrady oprávněné osoby za nemovitost, kterou jí nelze vydat (§13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), lze rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „oprávněným osobám v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., kterým nelze nemovitost pro některou ze zákonných překážek vydat, může být za určitých skutkových okolností přiznána náhrada (§13 odst. 1, 4 cit. zákona), jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991; může se tak stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl výše náhrady zjištěné k posledně uvedenému datu a výše náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech“.
Ani od těchto závěrů se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil (měl-li na zřeteli především hrubý nepoměr mezi hodnotou odňatého majetku a jeho cenou dle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jež představuje cca 1/36 hodnoty odňatého majetku). Nelze přisvědčit žalované v tom, že uvedený závěr odvolacího soudu je v rozporu s dřívější judikaturou dovolacího soudu (jež dříve nemohla zohlednit faktor plynutí času a s tím spojenou změnu sociálních a ekonomických poměrů), kterou nadto dovolací soud aproboval určení finanční náhrady ve výši dle cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991, v situaci, kdy nebyly dány okolnosti pro přiznání náhrady vyšší (přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 197/2013, řešící uvedenou otázku v režimu zákona č. 229/1991 Sb.).
K argumentaci žalované v rovině ústavněprávní nelze než odkázat na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu – především na nález ze dne 13. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost žalované ve skutkově a právně podobné věci (směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 1448/2013), pokládaje shora prezentované řešení otázky výše náhrady za nevydané nemovitosti za jediné ústavně konformní (srov. argumentaci tam uvedenou, v reakci na námitky žalované uplatňované i v dané věci). Proto ani v případě dovolání žalované Nejvyšší soud nenalézá přesvědčivé důvody, pro které by tímto dovoláním označená právní otázka – v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená, podepřená judikaturou Ústavního soudu – měla být posouzena jinak.
Proto Nejvyšší soud nepřípustná dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy odmítnuta byla dovolání obou účastnic (jež se na výsledku dovolacího řízení přičinily stejnou měrou).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu