ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4608.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4608/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, a b) městská část Praha – Nedvězí , se sídlem v Praze 10, Únorová 15, obou zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, za účasti dalšího účastníka Ing. L. R. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 236/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. 24 Co 73/2013-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastníku Ing. L. R. částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Soni Adamové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 23 C 236/2010-105, ve výrocích I a III, jímž tento soud – v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.) – zamítl žalobu „o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu (Praha) ze dne 6. dubna 2010 (správně 4. června 2010), č. j. PÚ 8081/93/2; současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Označeným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo vyhověno návrhu účastníka Ing. L. R. coby oprávněné osoby na určení vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), k tam označeným pozemkům v katastrálním území N.
I odvolací soud shledal správným závěr pozemkového úřadu, potažmo soudu prvního stupně, že předmětné pozemky přešly na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené převodcem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě), opíraje se přitom i o zjištění, že při převodu nemovitostí – kupními smlouvami uzavřenými dne 30. 11. 1982 a 23. 7. 1986 – byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění (že za prodej nemovitostí se převodci nedostalo ani ceny odpovídající tehdy platným cenovým předpisům).
V podaném dovolání žalobci zpochybňují právní posouzení odvolacího soudu, že kupní smlouva byla prodávajícím uzavřena v tísni, pokládaje za nesprávné, pokud v tomto směru odvolací soud nepřikládá význam zjištění o „tajné spolupráci osoby (účastníka Ing. R.) s bezpečnostními složkami státu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990“; dovolatelé zastávají názor, že v takovém případě je tíseň na straně prodávajícího vyloučena, a takto položenou otázku pokládají za judikaturou dosud neřešenou (jež zakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Současně kladou otázku, „lze-li výkon práva tzv. oprávněné osoby dle zákona o půdě považovat za rozporný s dobrými mravy“, která je – dle názoru dovolatelů – rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Rozpor s dobrými mravy spatřují v jednání účastníka coby oprávněné osoby, jež poté, co uplatnil restituční nárok k předmětným pozemkům, „prodával v dané lokalitě jiné své pozemky, které sousedily s pozemky dotčenými restitučním nárokem, třetím osobám, aniž tyto osoby informoval o uplatněném restitučním nároku“.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., shledávaje, že dovoláním označené otázky odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (srov. §237 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. již např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, přijaté dne 19. 12. 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010) tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou intenzitou doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila. Pojem tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je třeba vykládat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jenž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 10; nebo nález ze dne 10. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 95/96, uveřejněný tamtéž pod č. 45, svazek 5).
Od shora citovaných závěrů se odvolací soud při právním posouzení věci – řešení otázky, uzavřel-li převodce kupní smlouvy (ze dne 30. 11. 1982 a 23. 7. 1986) ve stavu tísně – neodchýlil. Na rozdíl od dovolatelů, jež izolují a vyzdvihují jedinou (tvrzenou) okolnost o „tajné spolupráci účastníka s bezpečnostními složkami státu“ (dle evidence registrovaného jako spolupracovníka Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Veřejné bezpečnosti, nikoliv Státní bezpečnosti), odvolací soud přihlížel ke všem relevantním kritériím a prokázaným skutečnostem, z nichž lze zmínit zejm. zjištění o zbavení účastníka možnosti užívat rodinný majetek a nakládat s ním, persekuce jeho rodiny, ovšemže i významnou okolnost o následném prodeji pozemků za ceny neodpovídající ani tehdy platným cenovým předpisům; závěr, k němuž odvolací soud za daného stavu dochází, tedy že jinak – nebýt stavu tísně – by vlastník pozemků za navržených podmínek k jejich prodeji nepřistoupil – není zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený.
Ačkoliv dovolatelé své námitky proti závěrům o morální integritě účastníka Ing. R. a o okolnostech, za nichž uzavřel kupní smlouvy, podřazují nesprávnému právnímu posouzení věci, jde převážně o polemiku s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, nikoliv primárně o otázku výběru, výkladu či aplikace příslušné právní normy – ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě – na zjištění skutkový stav.
Ovšem i k otázce aplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při výkonu práv a povinnosti z právních poměrů podle restitučních předpisů, lze odkázat na ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 205/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1446/97; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97), jež použití tohoto ustanovení v daných vztazích připouští (jsou-li předpisy restituční k občanskému zákoníku v poměru zvláštních zákonů k obecnému a vlastní ustanovení pojednávající o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících ze vztahů jím upravených nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nemají). Kategorický závěr o neaplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v restitučních poměrech neplyne ani z dovolateli označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2000, sp. zn. 28 Cdo 2955/99, v němž dovolací soud – vycházeje z konkrétních okolností jím projednávané věci – uzavřel tolik, že prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. nelze rozšiřovat výčet překážek bránících vydání nemovitosti oprávněné osobě. Nejde tedy o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně, zakládající přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se přitom konstantě prosazuje názor, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).
Na závěru o neaplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztazích plynoucích z restitučních předpisů (zde regulovaných zákonem o půdě) rozhodnutí odvolacího soudu ostatně založeno není. Uzavírá-li odvolací soud, že uspokojení nároku nelze oprávněné osobě (účastníku Ing. R.) odepřít, činí tak po uvážení všech zjištěných skutkových okolností a jeho závěry nejsou nikterak nepřiměřené. Dovolateli vznesená kritika jednání oprávněné osoby míří pak především na výkon práv a povinností dotčeného účastníka ve vztazích s třetími osobami (kupujícími pozemků v dané lokalitě, jež se pozemky již dříve dotčenými restitučním nárokem přímo či nepřímo sousedí) a samotného výkonu práva na vydání pozemků – již dříve legitimně uplatněného vůči povinným osobám za podmínek stanovených restitučním předpisem – se bezprostředně netýká.
Z uvedeného vyplývá, že v dovolání vymezený důvod nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou pak dovolatelé povinni nahradit účastníku Ing. L. R. náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny v tomto v řízení jej zastupující advokátky ve výši 3.100,- Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokátky stanovené paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu