ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4791.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4791/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému F. V. , zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem Říčany, 17. listopadu 230, o zaplacení 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 213/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. 32 Co 461/2010 – 338, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. bodu 2 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. 32 Co 461/2010 – 338, odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. 32 Co 461/2010 – 338, se ve výroku I. bod 1 mění takto:
Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.455,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Nykodýma, zastupujícího žalovaného.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 5. 2008 domáhala zaplacení 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD, vše s příslušenstvím na F. V. z titulu bezdůvodného obohacení. Podáním ze dne 21. 10. 2009 žalobkyně navrhovala změnu petitu, kdy částky v cizí měně přepočítala na české koruny, s výjimkou těch finančních prostředků, které žalovaný převedl na své devizové účty. Nově tak požadovala zaplacení celkem 5.758.388,50,- Kč, 5.427,90,- EUR a 4.170,10,- USD. Uvedla, že u Okresního soudu Praha – východ bylo pod sp. zn. 25 D 403/2006 vedeno dědické řízení po zůstavitelce J. S., která zanechala dvě závěti a nezanechala žádných zákonných dědiců. Podle neuniverzální závěti ze dne 1. 9. 2005 se měli jejími dědici stát D. T. a M. Z. Podle univerzální závěti ze dne 23. 1. 2006 se jejími dědici měli stát M. Z., D. T., F. V. (žalovaný) a P. B. Na základě znaleckých posudků bylo zjištěno, že J. S. nebyla v čase sepsání závěti ze dne 23. 1. 2006 schopna činit právní úkony. Protože D. T., M. Z. a stát pokládali závěť ze dne 23. 1. 2006 za neplatnou, uložil jim Okresní soud Praha – východ podat návrh na určení, že dědicům z této závěti nesvědčí dědické právo. Dále žalobkyně uvedla, že J. S. na základě usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 12. 2005, č. j. 25 D 1337/2004 – 85, nabyla jako spolužijící osoba jednu třetinu pozůstalosti po K. V. Dne 23. 1. 2006 J. S. podepsala i plnou moc, kterou zmocnila žalovaného k převodu finančních prostředků z účtů po K. V. Také tato plná moc je s ohledem na znalecké posudky ohledně nezpůsobilosti k právním úkonům neplatná. Přesto na základě uvedené plné moci převedl žalovaný z účtů po K. V. částky 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD na své účty. V průběhu dědického řízení po J. S. bylo při soupisech v jejím bydlišti nalezeno několik závětí K. V., z nichž závěť ze dne 9. 7. 1980 byla jediná platná a v ní K. V. ustanovil svým univerzálním dědicem Papežskou kolej Nepomucenum se sídlem v Římě (dále jen „Papežská kolej“), přičemž část konkrétně určených věcí (knihy, známky, obrazy, hodinky, drahocenné věci) odkázal různým fyzickým osobám. Usnesením ze dne 7. 5. 2008, č. j. 25 D 403/2006, ustanovil Okresní soud Praha – východ žalobkyni správcem dědictví k vymáhání pohledávek J. S. za žalovaným vzniklých převodem finančních prostředků z účtů po K. V.
Žalovaný zpochybňoval aktivní legitimaci žalobkyně, dále uvedl, že částku 2.260.000,- Kč již převedl jako dar v souladu s přáním J. S. na třetí osobu (srov. č. l. 11, 15, 48 a 118), nakonec upozornil, že totožný nárok (na vydání peněz po K. V.) na něm uplatňuje i pravý dědic K. V. – Papežská kolej a navrhl zamítnutí žaloby.
Z důvodu probíhajícího sporu o určení dědiců bylo v souzené věci řízení přerušeno až do doby, kdy Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 4 C 53/2008 (kopie na č.l. 24), rozhodl, že žádnému z dědiců ze závěti ze dne 23. 1. 2006 nesvědčí dědické právo po J. S., protože je neplatná z důvodu těžké duševní poruchy zůstavitelky v čase vyhotovení závěti, a že dědici zůstavitelky J. S. jsou dědici ze závěti ze dne 1. 9. 2005 D. T. a M. Z. Z uvedeného rozhodnutí bylo rovněž zřejmé, že finanční prostředky z dědictví po K. V., které J. S. získala jako nepravé dědictví, a které jsou předmětem řízení v souzené věci, připadnou jako odúmrť státu, protože závěť ze dne 1. 9. 2005 není závětí univerzální, neboť v ní zůstavitelka neustanovila dědice finančních prostředků, které nabyla jako dědictví po K. V.
Z dalšího průběhu řízení je podstatné, že žalovaný uzavřel dne 2. 3. 2009 s Papežskou kolejí, jakožto pravým dědicem K. V. dohodu o narovnání, podle níž plnil (dohoda a doklady o plnění na č. l. 50 – 59) 3.365.886,- Kč, 5.397,- EUR a 4.122,- USD, a podle které se Papežská kolej zavázala vzít zpět svou žalobu podanou dne 18. 12. 2008, kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném (srov. č. l. 53). Uvedená skutečnost je podstatná proto, že s ohledem na předchozí průběh řízení, kdy v části předmětu řízení ve výši 2.260.000,- Kč bylo již pravomocně rozhodnuto, jsou předmětem tohoto dovolacího řízení částky 3.498.388,- Kč, 5.427,- EUR a 4.170,- USD sestávající jednak právě z částek, které žalovaný plnil ve prospěch Papežské koleje, tj. 3.365.886,- Kč, 5.397,- EUR a 4.122,- USD, a dále z částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, v nichž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovolací soud v uvedené souvislosti připomíná, že soud prvního stupně žalobě v částkách 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD vyhověl proto, že uvedené částky žalovaný Papežské koleji jako pravému dědici nevydal.
Z rozhodnutí vydaných v souzené věci je rozhodný jen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. . 32 Co 461/2010 – 338 (poslední rozsudek odvolacího soudu). Předmět posledního odvolacího řízení byl shodný s předmětem tohoto dovolacího řízení a sestával tedy z částek, které žalovaný plnil ve prospěch Papežské koleje, tj. 3.365.886,- Kč, 5.397,- EUR a 4.122,- USD, a dále z částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD. Posledním rozsudkem odvolacího soudu byla žaloba zamítnuta jak v částkách, které žalovaný plnil ve prospěch Papežské koleje (výrok I. bod 2), tak v částkách 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD (výrok I. bod 1). V uvedeném rozhodnutí se odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2011, č. j. 32 Co 461/2010-238, zrušeno, zabýval otázkou, zda uplatnění nároku žalobkyní není rozporné s dobrými mravy. S odkazem na konkrétní skutkové okolnosti souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že uplatnění nároku žalobkyní skutečně je rozporné s dobrými mravy a rozhodl proto o zamítnutí žaloby. Podstata odůvodnění napadeného rozhodnutí bude rozvedena níže v rámci vypořádávání dovolacích námitek žalobkyně. Dovolací soud však předesílá, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil ve vztahu k celému předmětu řízení poukazem na rozpor nároku žalobkyně s dobrými mravy, ačkoliv argumentace dobrými mravy je použitelná jen ve vztahu k částkám, jež byly žalovaným vydány pravému dědici – Papežské koleji a nikoliv ve vztahu k částkám 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, o nichž odvolací soud rozhodl ve výroku I. bodě 1 napadeného rozhodnutí.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. 32 Co 461/2010 – 338, podala žalobkyně včasné dovolání splňující náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v němž namítla:
a) odvolací soud na žalobkyni nesprávně nahlížel jako na účastníka dědického řízení, ačkoliv vystupuje v pozici správce dědictví. Navíc nebylo možné předpokládat, komu připadnou finanční prostředky, jež jsou předmětem řízení.
b) závěr odvolacího soudu o rozporu uplatnění žalovaného nároku s dobrými mravy je nesprávný.
c) stát jako nabyvatel odúmrti má stejné postavení jako dědic, což bylo rozhodnutím odvolacího soudu zpochybněno, když ve svém rozhodnutí přihlédl ke skutečnosti, že předmět řízení připadne státu jako odúmrť.
d) tvrzení odvolacího soudu, že žalovaný jednal pod tlakem dvou žalob, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
e) žalovaný s ohledem na své zkušenosti a inteligenci (kdy vykonával po mnoho let funkci starosty a podniká) nemohl očekávat, že jedná v souladu s právem, vydá-li finanční prostředky, které jsou předmětem řízení, pravému dědici.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyně přehlíží novou úpravu dovolacího řízení účinnou od 1. 1. 2013, podle níž lze podat dovolání jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci, přičemž žalobkyně vznáší fakticky toliko námitky skutkové. Dále poukázal na ustanovení §480b odst. 1 obč. zák., podle něhož se stát může stát správcem dědictví pouze v případě, že mu má připadnout dědictví jako odúmrť. Ve vztahu k námitce dovolatelky o nesprávnosti závěru odvolacího soudu stran rozporu uplatnění nároku žalobkyně s dobrými mravy žalovaný uvedl, že se jedná o námitku skutkovou a ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Závěrem vyjádřil právní názor, že nedošlo k promlčení práva pravého dědice – Papežské koleje na vydání finančních prostředků podle §105 obč. zák., neboť uvedená promlčecí lhůta je stanovena jen k ochraně nepravého dědice, nikoliv k ochraně státu jako nabyvatele odúmrti ani k ochraně žalovaného jako osoby, jež měla předmět dědictví jen v úschově.
C. Přípustnost a důvodnost
Jde-li o přípustnost dovolání, je třeba uvážit, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, když k rozštěpení původně jednotného nároku zde došlo rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 818/2012) na základě skutkového zjištění o tom, že část žalovaných finančních prostředků žalovaný již vydal pravému dědici – Papežské koleji. Jedná se jednak o nárok na vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z částek 3.365.886,- Kč, 5.397,- EUR a 4.122,- USD (výrok I. bod 2 napadeného rozhodnutí), které již žalovaný vydal pravému dědici – Papežské koleji a dále o nárok na vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD (výrok I. bod 1 napadeného rozhodnutí), jež byly převedeny na jeho účty na základě plné moci ze dne 23. 1. 2006, kterou J. S. neplatně zmocnila žalovaného k převodu finančních prostředků (2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD) z účtů po K. V. a žalovaný je doposud nikomu nevydal. Přípustnost dovolání tak bude posouzena samostatně ve vztahu k oběma částem výroku napadeného rozhodnutí.
Přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k výroku I. bodu 2 napadeného rozhodnutí
Žalobkyně ve svém dovolání předně namítla, že odvolací soud při svém rozhodování na ni nesprávně nahlížel jako na účastníka dědického řízení, ačkoliv vystupuje v pozici správce dědictví (sub a/). Dovolací soud předesílá, že tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, protože napadené rozhodnutí na nastolené právní otázce, totiž posouzení postavení státu v řízení, nezávisí (srov. §237 o.s.ř.), neboť odvolací soud se toliko zabýval poměřováním podání žaloby žalobkyní – správkyní dědictví (státem) kritériem dobrých mravů. V uvedeném směru přitom zohlednil, že v případě vyhovění žalobě by finanční prostředky po K. V., které už žalovaný vydal pravému dědici – Papežské koleji, připadly jako odúmrť státu. Žalovaný by tak byl zavázán k povinnosti opětovně uhradit státu částku, kterou již uhradil pravému dědici – Papežské koleji. Odvolací soud proto při rozhodování aplikoval ústavní imperativ ukládající soudcům nalezení spravedlivého řešení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09) a žalobu s ohledem na skutkové okolnosti odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítl. Namítá-li dovolatelka, že nebylo možné předpokládat, komu by nakonec finanční prostředky po K. V. v případě úspěchu její žaloby připadly, nelze než odkázat na ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, tj. ke dni 31. 3. 2014. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že již dne 31. 7. 2009 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 4. 6. 2009, č. j. 4 C 53/2008 – 128, kterým bylo určeno, že žádnému z dědiců ze závěti ze dne 23. 1. 2006 nesvědčí dědické právo po J. S., čímž bylo postaveno na jisto, že dědici zůstavitelky J. S. jsou dědici ze závěti ze dne 1. 9. 2005, tedy D. T. a M. Z. Závěť ze dne 1. 9. 2005 však není závětí univerzální, protože v ní zůstavitelka J. S. upravila pouze dědění svého domu, hrobky a finančních prostředků na bankovním účtu, na němž se nenacházely finanční prostředky z dědictví po K. V., ale neustanovila dědice finančních prostředků, které nabyla jako dědictví po K. V. Řečeno jinak, již dne 31. 7. 2009 bylo zřejmé, že finanční prostředky z dědictví po K. V., které J. S. získala jako nepravé dědictví, a které jsou předmětem řízení v souzené věci, připadnou jako odúmrť státu. Protože odvolací soud vydal obě svá rozhodnutí ve věci až po 31. 7. 2009 (první dne 5. 12. 2011 a druhé dne 31. 3. 2014), správně přihlédl i k této skutečnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc vydáno již za situace, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 6. 2012, č.j. 25 D 403/2006-1188, ve věci dědictví po J. S., podle něhož finanční prostředky po K. V., které jsou předmětem řízení v souzené věci, mají připadnout České republice (srov. č. l. 321). Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že postavení státu jako nabyvatele dědictví a jeho postavení jako správce dědictví spolu úzce souvisí, neboť Česká republika se správcem dědictví může stát jedině za situace, kdy jí má (část) dědictví připadnout jako odúmrť (srov. §480b odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud dále v této souvislosti znovu uvádí, že možnost žalovaného domáhat se vrácení částky vydané Papežské koleji, je jenom akademická, zváží-li se, že oslabení postavení Papežské koleje z důvodu promlčení nemá vliv na platnost dohody o narovnání (srov. §586 odst. 2 obč. zák. a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1715).
Dále dovolatelka namítla, že závěr odvolacího soudu o rozporu uplatnění žalovaného nároku s dobrými mravy je nesprávný (sub b/). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu lze „ v rámci dovolacího přezkumu posuzovat, zda při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. byly respektovány určité limity bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za takovýto limit je třeba pokládat především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, učiněného po pečlivém a komplexním zhodnocení všech rozhodných okolností případu “ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013). V souzené věci přitom odvolací soud závěr o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy dostatečně odůvodnil a podložil, když stěžejním argumentem bylo zjištění, že finanční prostředky po K. V., jež jsou předmětem řízení, byly žalovaným již vyplaceny pravému dědici K. V. – Papežské koleji. Úspěch žaloby by tak měl za následek povinnost žalovaného zaplatit stejnou částku dvakrát, tentokrát ve prospěch České republiky. Přitom odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že stát v dědickém řízení po J. S. nevystupuje jako dědic povolaný zůstavitelkou, nýbrž jako nabyvatel odúmrti. Výše uvedenou argumentaci přitom dovolatelka zpochybňuje zejména tvrzením, že nebylo zřejmé, komu finanční prostředky po K. V. připadnou, což však bylo dovolacím soudem vypořádáno v rámci předchozí námitky poukazem na skutečnosti, z nichž bylo již v průběhu odvolacího řízení zřejmé, že finanční prostředky po K. V. připadnou státu. Dále dovolatelka namítá, že stát jako nabyvatel odúmrti má stejné postavení jako dědic, což odvolací soud zpochybnil tím, že při posouzení výkonu práva žalobkyně z hlediska dobrých mravů přihlížel ke skutečnosti, že předmět řízení připadne státu jako odúmrť (sub c/). V uvedeném směru dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nedovozuje odlišné právní postavení státu v dědickém řízení oproti dědici, nicméně přihlíží k účelu úpravy dědického práva a v tomto směru shledává větší naplnění účelu dědění v situaci, kdy finanční prostředky po K. V. připadly pravému dědici povolanému k dědění K. V., než je tomu v případě státu, jehož nárok má základ v institutu odúmrti (srov. i odůvodnění posledního rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 8. 10. 2013, č. j. 28 Cdo 3341/2012-341). Ve stejném kontextu je třeba chápat závěr odvolacího soudu o tom, že se finanční prostředky po K. V. dostaly do správných rukou, neboť plněním Papežské koleji byla naplněna poslední vůle K. V. a tudíž i veřejný zájem. Jinými slovy, jak již uvedl dovolací soud ve svém posledním rozhodnutí ve věci „ celá koncepce dědického práva staví na respektu k poslední vůli zůstavitele, jakožto vlastníka majetku, který je po jeho smrti předmětem dědictví “. Za této situace dovolací soud uzavírá, že je-li smyslem právní úpravy dědění, aby se majetek zůstavitele dostal po jeho smrti do dispozice osob jemu blízkých (ideálně osob, které závětí vybere), případně aby byly hájeny zájmy některých osob – tzv. neopomenutelných dědiců (srov. §479 obč. zák.), potom připadly-li finanční prostředky Papežské koleji, která je pravým dědicem K. V., došlo k realizaci účelu právní úpravy dědického práva a lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že došlo i k naplnění veřejného zájmu.
Konečně dovolatelka zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný jednal pod tlakem dvou žalob (ze strany státu a ze strany Papežské koleje) a dále uvádí, že žalovaný s ohledem na své zkušenosti a úroveň inteligence nemohl očekávat, že vyplacení peněz pravému dědici je v souladu s právem (sub d/ a e/). Uvedenými námitkami však dovolatelka nenastoluje žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání, nýbrž toliko nabízí vlastní verzi skutkových zjištění, čímž však nemůže být přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. založena.
Přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k výroku I. bodu 1 napadeného rozhodnutí
Dovolání žalobkyně je přípustné i důvodné, pokud směřuje proti výroku I. bodu 1 napadeného rozhodnutí, jež se týká částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, které žalovaný doposud nikomu nevydal. Jak již bylo výše uvedeno, lze „ v rámci dovolacího přezkumu posuzovat, zda při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. byly respektovány určité limity bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za takovýto limit je třeba pokládat především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, učiněného po pečlivém a komplexním zhodnocení všech rozhodných okolností případu “ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013). Závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně na vydání částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD je v rozporu s dobrými mravy neobstojí, neboť tyto částky žalobce nevydal pravému dědici – Papežské koleji, přičemž úvaha odvolacího soudu o rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy je založena právě na skutečnosti, že žalovaný vydal žalované finanční prostředky pravému dědici – Papežské koleji. Skutečnost, že žalovaný částky 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD pravému dědici – Papežské koleji nevydal, přitom plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (z nichž odvolací soud vycházel), který právě proto v částkách 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD žalobě vyhověl. Za této situace zakládá námitka žalobkyně o tom, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o rozporu uplatnění nároku s dobrými mravy (sub b/) přípustnost i důvodnost jejího dovolání v části, v níž směřuje proti výroku I. bodu 1 napadeného rozhodnutí, jež se týká částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, neboť není náležitě podložený ani jasný závěr odvolacího soudu o rozporu nároku žalobkyně na tyto částky s dobrými mravy.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Částky v cizí měně dovolací soud přepočítal kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke dni 18. 7. 2014, kdy bylo sepsáno vyjádření žalovaného k dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012). Tarifní hodnota věci tak činila celkem 3.731.830,72 Kč (při kurzu 27,43 Kč/1 EUR a 20,283 Kč/1 USD), přičemž žalobkyně uspěla, pokud jde o částky 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, což činí po přepočtu 134.298,484 Kč. Žalobkyně měla tedy v dovolacím řízení úspěch co do 3,6 % a žalovaný co do 96,4 %. Z uvedeného důvodu náleží žalovanému náhrada nákladů dovolacího řízení v rozsahu 92,8 % (96,4 % - 3,6 %). Náklady žalovaného na podání vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta činí celkem 28.508,- Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 23.260,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 4.948,- Kč. S ohledem na výše uvedené přísluší žalovanému náhrada nákladu dovolacího řízení ve výši 26.455,- Kč (92,8 % z 28.508,- Kč). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. bodu 2 napadeného rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. a napadené rozhodnutí ve výroku I. bodě 1 podle §243d odst. 2 o. s. ř. změnil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu