ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5090.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5090/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému Autoturist, a.s. , se sídlem v Praze 4 – Krč, Na Strži 1837/9, IČO: 45804800, zastoupenému JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o zaplacení 1.698.8945,55 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 211/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2014, č. j. 14 Co 259/2014-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 18 C 211/2009-221, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.698.894,55 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2014, č. j. 14 Co 259/2014-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko v rozsahu o zaplacení částky 50.642,55 Kč s příslušenstvím tak, že v uvedené části žalobu zamítl; ve zbylém rozsahu – co do částky 1.648.252,- Kč s příslušenstvím – rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Dovolání není přípustné, neboť v dovoláním označených právních otázkách, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, vymezených v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Otázka vlastnictví předmětných pozemků, užívaných žalovaným, spolu s otázkou možného přechodu práva trvalého užívání na žalovaného univerzální sukcesí, byla – se závěrem negativním – již dříve vyřešena ve sporu těchže účastníků, v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 502/2009; v něm vydané pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro účastníky řízení a všechny orgány (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) a danou otázku tak nelze v dalším řízení již znovu řešit ani jako otázku předběžnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stran právní argumentace k otázce přechodu práva trvalého užívání lze pak jen znovu odkázat na závěry formulované Nejvyšším soudem právě v rozsudku ze dne 17. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011 (spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyšší soudu dostupným i na webových stránkách Nejvyšší soudu). Těmi je současně eliminována i námitka, že žalovaný je vypůjčitelem pozemků a že svědčilo právo bezplatně užívat pozemky ve vlastnictví žalobkyně.
V souladu s ustálenou judikaturou je pak i právní posouzení odvolacího soudu v otázce vzniku bezdůvodného obohacení v případě užívání pozemku ve vlastnictví jiného, jakož i jeho rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/1999; rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007; rozsudek ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005; nebo rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013).
Námitky dovolatele vůči závěrům odvolacího soudu o funkční souvislosti pozemků a se stavbami na nich postavenými (jež jsou ve vlastnictví žalovaného a s pozemky tvoří ucelený areál), případně rozsahu užívání pozemků žalovaným, nesou se pak převážně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu a nejde tak o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.; již proto ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
S konkrétními okolnostmi projednávané věci je pak úzce spojen i závěr, zda požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému bezesmluvním užívání pozemků, lze kvalifikovat jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy. V dané souvislosti sluší se připomenout, že předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, nebo rozsudek ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pak patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy je svěřeno především soudům prvního a druhého stupně; dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Není pak nesprávným právním posouzením věci, neaplikoval-li odvolací soud na posuzovaný případ ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 21, poř. č. 152).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §151 odst. 1, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy (oprávněné) žalobkyni v tomto řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu