ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.535.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 535/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců a) T. P. , a b) MUDr. J. P. , obou L., zastoupených JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, proti žalované: Ekonomické stavby s.r.o. , IČ 25224476, se sídlem ve Zruči-Senci, Ke Křižovatce 466, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, o 158.965,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 242/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2014, č. j. 12 Co 230/2014-213, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 8 C 242/2012-101, ve znění opravných usnesení ze dne 16. 4. 2014, č. j. 8 C 242/2012-108, a ze dne 23. 6. 2014, č. j. 8 C 242/2012-144, zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení částky 158.965,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žalovaná se do výše požadované částky bezdůvodně obohatila na úkor žalobců plněním z absolutně neplatné smlouvy o budoucí smlouvě o dílo ze dne 19. 9. 2008, jelikož však dvouletá subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 obč. zák. běžící od momentu poskytnutí plnění z neplatné smlouvy dne 22. 10. 2008 uplynula před podáním žaloby dne 1. 10. 2012 a žalovaná vznesla námitku promlčení, nelze podané žalobě vyhovět.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Plzni, jenž jej usnesením ze dne 1. 10. 2014, č. j. 12 Co 230/2014-213, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesprávné posouzení promlčení žalovaného práva. Žalobci předně neměli povědomí o tom, že smlouva o budoucí smlouvě o dílo je absolutně neplatná. Byly-li dále dodatkem č. 2 k předmětné smlouvě ze dne 3. 3. 2009 práce pozastaveny do 30. 9. 2009 a uvedeného dne mělo dojít rovněž k uzavření smlouvy o dílo, mohlo být žalobcům až 1. 10. 2009 zřejmé, že žalovaná žádné další úkony neprovádí a ani nebude. K tomuto datu rovněž počala běžet objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež zůstala zachována k okamžiku podání žaloby dne 1. 10. 2012. Zachována přitom byla i subjektivní promlčecí doba. Žalobcům je možno přisvědčit, že platbu poskytnutou žalované je třeba posoudit jako zálohu ve smyslu §498 obč. zák., jež se vzhledem k tomu, že předpokládaná smlouva nebyla uzavřena, stala bezdůvodným obohacením žalované. S ohledem na nesprávnost závěru soudu prvního stupně o promlčení žalovaného práva přistoupil odvolací soud ke zrušení jeho rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež je pokládá za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Za důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Soudy obou stupňů konstatovaná absolutní neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě o dílo zakládala v souladu s §457 obč. zák. povinnost smluvních stran vrátit si vzájemně poskytnutá plnění, jež se promlčuje v souladu s §107 obč. zák. ve tříleté objektivní a dvouleté subjektivní promlčecí době, které, jak připomněl Nejvyšší soud například ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, běží nezávisle na sobě. Počátek běhu objektivní promlčecí doby u plnění z absolutně neplatné smlouvy je dán okamžikem přijetí plnění, jenž v projednávaném sporu nastal uhrazením smluvené zálohy dne 22. 10. 2008, z čehož se podává, že ke dni podání žaloby již promlčecí doba uplynula. Náhled odvolacího soudu, jenž při závěru o absolutní neplatnosti řešené smlouvy odvozuje počátek běhu objektivní promlčecí doby od data uvedeného v dodatku č. 2 k této smlouvě, tak jako správný neobstojí. Předestřený nedostatek je přitom odklonem od konstantní judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 4635/2007. S ohledem na vytýkané by Nejvyšší soud měl přistoupit ke změně napadeného rozhodnutí a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobci ve svém vyjádření předestřeli obsáhlou polemiku s dovoláním a navrhli, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí se ovšem nepodává, že by záviselo na otázce ve smyslu odkazovaného ustanovení. Ač by dovolatelce bylo možno v obecné rovině přisvědčit, že počátek běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení dle §107 odst. 2 obč. zák. vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy je dán okamžikem poskytnutí plnění, k němuž se rozšíří majetková sféra obohaceného bez právem aprobovaného titulu, nelze přehlédnout, že odvolací soud se v projednávané věci zřetelně přiklonil (byť svůj náhled vyjádřil lehce matoucím způsobem) k tomu, že předmětná platba měla povahu zálohy ve smyslu §498 obč. zák. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že na plnění poskytnuté před uzavřením zamýšlené smlouvy je možno pohlížet jako na zálohu dle §498 obč. zák., nehledě na to, zda účastníci platně uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Důvodnost takto poskytnuté platby pak pomine v momentu, k němuž je seznatelné, že zamýšlená smlouva realizována nebude. Tímto okamžikem se záloha stává bezdůvodným obohacení nabytým plněním z právního důvodu, který odpadl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011), a počíná běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na jeho vydání. Dle závěrů odvolacího soudu přitom onen časový bod nastal v projednávaném sporu ke dni, k němuž se předpokládalo obnovení prací a uzavření smlouvy o dílo. Správnost dané úvahy přitom sama o sobě nevyvrací skutečnost, že bylo zohledněno datum uvedené v dodatku k absolutně neplatné smlouvě o smlouvě budoucí, neboť zmíněné ujednání zde zjevně nebylo pojímáno jako závazně upravující vztahy mezi smluvními stranami, ale toliko jako prostředek poznání vývoje jejich vzájemného vztahu a reálnosti poskytnutí uvažovaného plnění. Dovolatelka navíc s hodnocením předmětné platby jako zálohy poskytnuté před uzavřením zamýšlené smlouvy o dílo nikterak nepolemizuje, a její argumentace založená výhradně na rozboru běhu promlčecí doby u plnění z absolutně neplatné smlouvy tedy není s to poukázat na otázku, pro niž by napadené rozhodnutí mohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu. Z předestřeného důvodu rovněž není přiléhavým odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, a ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 590/2012, které se k problematice zálohy poskytnuté na zamýšlenou smlouvu vůbec nevyjadřovaly, jakožto i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007, v němž je otázka zálohy řešena pouze v odlišném směru, jenž s myšlenkami vyslovenými odvolacím soudem nikterak nekoliduje.
Na podané dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto usnesením řízení nekončí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu