ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5415.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5415/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: město Loket, se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 1, IČ 00259489, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ 42196451, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 133/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2014, č. j. 13 Co 240/2014-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 11 C 133/2012-68, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I., a ve výroku II. žalovaného zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 167.304,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 9. 2014, č. j. 13 Co 240/2014-92, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, t. j. ve výroku II., o nákladech řízení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.336,- Kč, a ve výroku II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř., za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) se odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že §8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, zatímco ustanovení §9 odst. 1 se aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. 12. 2012 podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. 1. 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.] postupuje se podle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Cenou ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu se přitom rozumí skutečná hodnota nemovitosti vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou.
K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, za situace kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v případě, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 486/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).
Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu nemovitostí – lesních pozemků – zjistit jen s nepoměrnými obtížemi ve smyslu §9 odst. 1 advokátního tarifu, vyplývá ostatně již ze znaleckých posudků předložených samotným žalobcem, které nestanovují cenu lesních pozemků v místě a čase obvyklou (tedy tzv. cenu tržní), a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu nemovitostí, nýbrž pracují s tzv. cenou zjištěnou (podle cenového předpisu), a proto nelze pro určení tarifní hodnoty aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž je nutné vycházet z fixní tarifní hodnoty. Zmíněný znalecký posudek ostatně byl opatřen žalobcem toliko pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta, aniž byl potřebný pro rozhodnutí ve věci samé; při řešení samotného sporu hodnota nemovitostí – lesních pozemků – nehrála roli. Z podaných důvodů také nelze na daný případ vztáhnout žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla vydána ve sporech o peněžité plnění – zaplacení odměny za právní službu vykonanou advokátem, týkající se penězi bez obtíží ocenitelné věci (kdy stanovení její hodnoty bylo i předmětem posouzení soudu ve věci samé).
Z uvedeného současně vyplývá i ten závěr, že hotové výdaje žalobce vynaložené na opatření posudku o určení „úřední“ (zjištěné) ceny lesních pozemků nevyhovují kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§142 odst. 1 o. s. ř.), jestliže daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé (ovšem ani pro určení výše odměny advokáta coby složky nákladů řízení, stanoví-li se posudkem právě jen cena „úřední“); za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.
K otázce, zda mezi náklady řízení, jež byly žalobcem účelně vynaloženy k uplatňování práva u soudu, patří i náklady na opatření geometrických plánů, sluší se pak připomenout, že do nákladů řízení, ať už uvedených v §137 o. s. ř., nebo zde nevyjmenovaných, patří pouze takové náklady, které byly účastníkem placeny v bezprostřední spojitosti se soudním řízením (k tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 69/83, uveřejněný pod č. 14/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014). Náklady na pořízení geometrických plánů zde však žalobce vynaložil nikoliv až v souvislosti s tímto řízením, nýbrž již v rámci plnění povinností za účelem dosažení knihovního pořádku, jež obcím (v době pořízení geometrických plánů) ukládalo ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012), tedy bez zřetele na následně vzniklý spor účastníků a při pořizování těchto geometrických plánů žalobce nemohl vrácení tohoto výdaje, coby nákladu řízení, očekávat. Řešení této otázky odvolacím soudem je pak v souladu i se závěry, které k témuž problému zaujal i Ústavní soud v usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 3696/14.
K dovoláním označené otázce, zda v případě, kdy se žalobce domáhá určení vlastnického práva k více než jednomu pozemku (šlo o pozemky označené podle přiložených geometrických plánů, v katastrálním území N., zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov), jde již z tohoto důvodu o spojení dvou a více věcí (a zda je pro stanovení sazby mimosmluvní odměny advokáta aplikovatelné i ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu o sčítání tarifních hodnot spojených věcí, nejde-li o spojení věcí stanovené právním předpisem), lze z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přiměřeně odkázat např. i na usnesení ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu se vztahuje zejména na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním účastníkem (tzv. objektivní kumulace), nebo více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně, případně vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci; ke spojení věcí může dojít též rozhodnutím soudu (§112 o. s. ř.). O žádnou z těchto variant v dané věci nejde, přičemž toliko okolnost, že předmětem řízení (v jedné a téže věci, o určení vlastnického práva) žalobce učinil více než jednu nemovitost (zde jde o soubor pozemků v témže katastrálním území) z posuzované věci případ spojení dvou nebo více samostatných věcí nečinní. Coby názorný příklad spojení věcí lze pak zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 892/2013, aplikující ust. §12 odst. 3 advokátního tarifu v případě objektivní kumulace věcí o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí.
K předestřené otázce sluší se poukázat též na shodnou praxi dovolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě žalob o určení vlastnictví k několika nemovitostem, které žalobce učinil předmětem řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 457/2013; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013).
Dovolací soud se pak nemohl blíže zabývat námitkou tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, která je toliko námitkou brojící proti vadě, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nákladů), k níž by mohl přihlédnout jen v případě dovolání přípustného (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že argumentace dovolatele nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu