ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.831.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 831/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně České republiky - Městského soudu v Praze se sídlem v Praze 2, Spálená 2, zastoupené JUDr. Olgou Háčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Roškotova 6, proti žalované JUDr. E. Š. , o 60.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 155/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2014, č. j. 8 Co 1217/2014-83, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 5. 2014, č. j. 14 C 155/2013-51, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Okresní soud přitakal tvrzení žalobkyně, dle nějž se na její úkor žalovaná obohatila ve výši žádané částky, byl-li jí jakožto osobě určené dle §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), k tomu, aby jejím prostřednictvím vykonávali poškození svá práva v trestním řízení, dne 22. 9. 2008 vyplacen na základě opatření Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008 sporný obnos jako prozatímní záloha. O nároku žalované na náhradu za zastupování v trestním řízení bylo posléze zamítavě rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, jež jako správné obstálo v rámci přezkumu odvolacího i ústavního. Poškození v předmětném řízení nedoložili nárok na bezplatnou právní pomoc zmocněnce ve smyslu §51a tr. ř., pročež bylo jejich povinností uzavřít s vybranou osobou dohodu o právní pomoci. Žalované tedy vůči žalobkyni nárok na účtovanou odměnu nesvědčil. Vyplacením zálohy bez právního důvodu se žalovaná ve smyslu §451 obč. zák. bezdůvodně obohatila, přičemž promlčecí doba počala běžet od okamžiku právní moci zmíněného rozhodnutí o odměně (7. 3. 2012), a byla tak zachována i k datu podání žaloby dne 20. 12. 2013.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí (vyjma dovoláním nenapadených výroků II. a III.) Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 Co 1217/2014-83, změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, neboť na základě opatření, jímž byla vybrána za společného zmocněnce poškozených, nevznikl mezi ní a státem poměr, na jehož základě by byl stát povinen hradit náklady spojené se zastupováním poškozených. Uvedené není s to ovlivnit ani exces v podobě později vydaného opatření předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, jímž byla žalované poskytnuta záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů. Zmíněný úkon negeneroval úplatný vztah mezi žalobkyní a žalovanou, o čemž nelze mít pochybnosti už s ohledem na povahu rozhodnutí podle §44 odst. 2 tr. ř. Nebylo-li přijetí dané částky podloženo právním důvodem, je zřejmé, že se žalovaná bezdůvodně obohatila okamžikem jejího připsání na účet. Jelikož ovšem ke dni podání žaloby marně uplynula tříletá promlčecí doba dle §107 odst. 2 obč. zák., nebylo možno žalobnímu žádání vyhovět. Bez významu je přitom usnesení, jímž nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů společné zmocněnkyně, neboť zde již od počátku důvod výplaty absentoval, pročež také nebylo třeba vyúčtovávat zálohu, a stát mohl kdykoliv po připsání předmětné částky na účet žalované požadovat vydání bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž zpochybnila správnost úvahy odvolacího soudu vyslovené ohledně opatření předsedkyně senátu městského soudu ze dne 8. 9. 2008, na jehož podkladě byla žalované poskytnuta záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů. Toto opatření bylo bez ohledu na svou správnost rozhodnutím soudce a představovalo důvod vyplacení sporné částky žalované. Platba přitom byla jednoznačně vymezena jako záloha, jež z logiky věci musela podléhat vyúčtování. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že předmětné opatření nebylo nijak odklizeno, vyslovila názor, že počátek běhu promlčecí doby je třeba odvíjet ode dne 7. 3. 2012, kdy Vrchní soud v Praze zamítl stížnost žalované proti zmiňovanému usnesení Městského soudu v Praze, a navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolací instance zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Následně pak svou argumentaci rozvedla v doplnění dovolání, v němž zdůraznila povahu opatření jako právního důvodu vyplacení částky i význam pravomocného zamítavého rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů pro počátek běhu promlčecí doby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Byť by v projednávaném sporu bylo možno z dovolatelkou předestřené argumentace usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení, neboť nastíněnou problematikou se Nejvyšší soud doposud nezabýval, za důvodné je pokládat nelze.
Jelikož k vyplacení žalované částky došlo na základě opatření vydaného v trestním řízení, přičemž není sporována absence přímo zákonem založeného oprávnění k nabytí řešeného obnosu, je pro projednávaný spor stěžejní, lze-li tomuto úkonu přiznat povahu titulu, jímž by bylo řádně ustaveno právo žalované na předmětné plnění. Dotčená ustanovení trestního řádu ve sledovaném směru dostatečně návodnou úpravu neobsahují (srov. zejména §44, §51a, §151 tr. ř.), pročež se jeví jako korektní vyjít z obecných závěrů trestněprávní teorie, jež v rámci výkladu §119 tr. ř. (týkajícího se způsobu rozhodování orgánů činných v trestním řízení) zdůrazňuje, že rozhodnutí v trestním řízení je procesním úkonem orgánu činného v trestním řízení, kterým se jménem státu konstituují práva a povinnosti nebo deklaruje existence či neexistence právně významné skutečnosti. Opatření, jehož povaha je spíše organizačně technického či operativního rázu, je pak projevem vůle orgánu činného v trestním řízení odlišným od rozhodnutí. Jelikož se nejedná o rozhodnutí, nejsou proti němu přípustné ani řádné či mimořádné opravné prostředky (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1660, náhled na právní povahu opatření je též zřejmý například ze Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. Tpjn 300/2008, uveřejněného pod číslem 59/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S opatřením tudíž autoritativní konstituování či deklarování práv a povinností účastníků řízení v naznačeném směru spojovat nelze.
Z uvedeného je zřejmé, že vyplacení sporné částky proběhlo bez opory v rozhodnutí řádně zformovaném na základě procesního práva, toliko na základě aktu, s nímž relevantní právní úprava závazné vymezení práv a povinností dotčených osob nespojuje, a který tudíž nelze mít za náležitý titul nabytí plnění. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že opatření bylo bez ohledu na svou povahu rozhodnutím soudce, opomíjí, že ač soudce musí z podstaty věci v průběhu řízení projevovat svou vůli prostřednictvím řady dílčích úkonů, nelze s nimi spojovat dopady, jež se vymykají příslušné zákonné úpravě soudního procesu, a to již s ohledem na základní ústavní princip vázanosti soudů zákonem (čl. 95 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky). Okolnost, že vyplacení odměny proběhlo na základě určitého projevu vůle předsedkyně senátu, tak z tohoto počinu sama o sobě nečiní plnění na základě rozhodnutí ve výše naznačeném smyslu, kteréžto by žalované založilo právo na obdržený obnos. Jestliže následně bylo negativně rozhodnuto o tvrzeném nároku na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, je toto zamítavé usnesení možno pojímat jako vyjádření závazného právního názoru na danou problematiku vtělené do řádného rozhodnutí soudu, nikoliv jako na modifikaci povahy úkonu, na základě nějž žalovaná obdržela spornou zálohu. Obstojí-li tudíž závěr odvolacího soudu o absenci řádného právního důvodu poskytnutí plnění už od okamžiku převodu sporné částky, lze mít za korektní i úsudek spojující počátek běhu promlčecí doby právě s tímto momentem. Jak se podává z dikce zákona a jak současně již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013) - v řešeném sporu tedy den vyplacení žalované částky.
Jelikož dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost napadeného rozhodnutí, přistoupil Nejvyšší soud dle §243d písm. a) o. s. ř. k jeho zamítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu