ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3430.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3430/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobců a. M. S., B., b. M. V., B., c. A. V., B., všem zastoupeným JUDr. Evou Chlupatou, advokátkou se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 45, proti žalovanému INTERINVEST Praha s. r. o., se sídlem Praha 9, Ocelářská 35, IČO: 26170485, zastoupeného Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem Praha 1, Purkyňova 74/2, o zaplacení 631.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 76/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 115/2013 – 154, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 51 Co 115/2013 – 163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 115/2013-154, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 51 Co 115/2013-163, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2012, č. j. 14 C 76/2010-120, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou ze dne 5. 3. 2010 domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 631.050,- Kč s příslušenstvím. Uvedli, že od žalovaného koupili několik pozemků, za které ve dnech 1. 4. 2006 a 9. 4. 2006 zaplatili kupní cenu celkem ve výši žalované částky. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 2007, č. j. 11 C 498/2006-87, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 20 Co 722/2007-121, bylo na návrh žalovaného určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný, neboť kupní smlouvy, jimiž byly pozemky převedeny na žalobce jsou absolutně neplatné. Protože žalovaný žalobcům kupní cenu nevrátil dobrovolně, domáhají se žalobci jejího vrácení žalobou.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobci kupní cenu za předmětné pozemky nikdy neuhradili. Poukázal na to, že pozemky žalobcům prodal bývalý jednatel Š. V., který je otcem žalobkyně a. a žalobce b. a tchánem žalobkyně c. , přičemž k zaplacení kupní ceny nikdy nedošlo. Potvrzení o zaplacení kupní ceny vystavené žalovaným, jehož jménem jednal bývalý jednatel Š. V., považoval žalovaný za nepravdivá a jako důkaz neuhrazení kupní ceny předložil soudu účetnictví za rok 2006. Současně vznesl námitku promlčení nároku žalobců.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, č. j. 14 C 76/2010-120, žalobě v celém rozsahu vyhověl. Své rozhodnutí založil na zjištění, že se žalovaný domáhal v jiném řízení na svém bývalém jednateli Š. V. částky 2.066.274,60 Kč, která měla odpovídat stavu pokladny, kterou bývalý jednatel nepředal nové jednatelce. Tento stav odpovídal stavu pokladny, ze kterého vycházeli i žalobci, a který odpovídal stavu pokladny po zaplacení kupních cen z předmětných pozemků všemi žalobci. Soud prvního stupně považoval tvrzení žalovaného o neuhrazení kupní ceny žalobci za účelová rovněž proto, že žalovaný vzal žalobu vůči bývalému jednateli Š. V. v částce odpovídající kupní ceně předmětných pozemků zpět teprve v červenci 2012. Dále soud prvního stupně vycházel z postupu žalovaného v řízení o určení vlastnictví k předmětným pozemkům, kdy žalovaný zaplacení kupní ceny žalobci nepopíral; z potvrzení o zaplacení kupní ceny vystavených žalovaným a z výpovědi bývalého jednatele žalovaného Š. V. Pokud jde o účetnictví za rok 2006 zpracované pro žalovaného externí společností předložené žalovaným, s cílem prokázat nezaplacení kupní ceny žalobci, když v něm byly nadále vedeny pohledávky za žalobci na zaplacení kupní ceny, dospěl soud prvního stupně k závěru, že není zřejmé, zda byly zpracovateli účetnictví předloženy veškeré účetní doklady. Z provedeného dokazování vzal proto za prokázané, že žalobci kupní cenu předmětných pozemků uhradili a mají proto právo na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 115/2013-154, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 51 Co 115/2013-163, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho odůvodněním, které shledal dostatečným. Námitku promlčení vznesenou žalovaným vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť rozhodnutí, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný nabylo právní moci dne 7. 3. 2008, a subjektivní promlčecí doba tak začala běžet dnem následujícím. Pokud žalobci podali žalobu dne 5. 3. 2010, učinili tak včas.
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 115/2013-154, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 51 Co 115/2013-163, podal žalovaný dovolání, v němž namítal:
a) soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly otázkou promlčení nároku žalobců, když nevzaly v úvahu, že subjektivní promlčecí doba v případě bezdůvodného obohacení běží od okamžiku skutečné vědomosti oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor. V souzené věci mohli přitom žalobci usuzovat na neplatnost předmětných kupních smluv již ze zahájení soudního řízení ve věci platnosti těchto smluv dne 7. 12. 2006.
b) soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, když ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. převzaly závěr o tom, že žalobci kupní cenu za převedené pozemky žalovanému uhradili z rozhodnutí soudů ve věci určení vlastnického práva k těmto pozemkům. Otázka zaplacení kupní ceny však v dané věci nebyla rozhodná a soudy o ní ani nerozhodly, neboť předmětem řízení byla toliko neplatnost kupních smluv a potažmo určení vlastnictví k pozemkům.
c) jde-li o výslech bývalého jednatele žalovaného, který je současně rodinným příslušníkem žalobců, že je otázkou, jak posoudit výpověď svědka se vztahem k oběma stranám sporu.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že se ztotožňují se závěry soudů obou stupňů v hodnocení otázky promlčení, když promlčecí doba jejich nároku začala běžet teprve právní moci rozhodnutí o neplatnosti předmětných kupních smluv. Dále poukázali na skutečnost, že se žalovaný v řízení o neplatnosti kupních smluv nerozporoval zjištění soudů o tom, že k úhradě kupní ceny žalobci došlo. Závěrem uvedli, že považují rozhodnutí soudů obou stupňů za správné a navrhli odmítnutí, či zamítnutí dovolání žalovaného.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Dovolání žalovaného je přípustné, protože odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku žalobců v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když otázku promlčení posuzoval toliko z hlediska subjektivní promlčecí doby, ale opomněl zohlednit běh objektivní promlčecí doby, která začíná v případě bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu běžet již okamžikem poskytnutí plnění. Navíc při posuzování běhu subjektivní promlčecí doby nezohlednil ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž subjektivní promlčecí doba běží ode dne, kdy lze prokázat vědomost žalobců o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení na jejich úkor a kdo se takto obohatil.
D. Důvodnost
K námitce promlčení nároku žalobců (sub a/)
Odvolací soud dospěl k závěru, že námitka promlčení je nedůvodná, neboť subjektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení začala běžet dnem 7. 3. 2008, kdy nabyl právní moc rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 2007, č. j. 11 C 498/2006-87, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti předmětných kupních smluv a o určení, že vlastníkem pozemků, které byly smlouvami převedeny je žalovaný. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodná skutečná vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, nikoliv jen vědomost předpokládána (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008). Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby měl proto odvolací soud zkoumat, kdy se žalobci skutečně dozvěděli o neplatnosti uvedených smluv, což nemuselo nutně nastat dnem právní moci rozhodnutí, jímž byla deklarována jejich neplatnost, ale i jiným dnem, ke kterému by bylo možné prokázat skutečnou vědomost žalobců o vzniku bezdůvodného obohacení, např. dnem doručení rozsudku, případně dnem vyhlášení rozsudku. Navíc odvolací soud opomněl zohlednit tříletou objektivní promlčecí dobu, pro jejíž počátek je rozhodný okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo. Přitom platí, že bylo-li plněno na základě neplatného právního úkonu, došlo k vzniku bezdůvodného obohacení již v momentě poskytnutí plnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3462/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1467/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005). Současně platí, že se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí uplynutím té z promlčecích dob, která skončí dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4366/2007). Proto bylo-li žalobci žalovanému plněno ve dnech 1. 4. 2006 a 9. 4. 2006 na základě absolutně neplatných kupních smluv, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení již v těchto dnech a objektivní promlčecí doba uplynula dne 1. 4. 2009, resp. 9. 4. 2009. Za této situace je bez významu otázka uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť jak bylo výše uvedeno, právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té z promlčecích dob, která skončí dříve. Navzdory nesprávnému právnímu posouzení, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, neboť v souzené věci se jedná o bezdůvodné obohacení na základě plnění z neplatné smlouvy, kdy jsou účastníci neplatné smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali. Za této situace lze k námitce promlčení přihlédnout jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (srov. §107 odst. 3 obč. zák.). Protože v souzené věci stíhala všechny žalobce povinnost vydat předmětné pozemky žalovanému, přičemž s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva nemohli žalobci vznést námitku promlčení, zatímco žalovaného stíhala povinnost vrátit žalobcům kupní cenu, uplatní se §107 odst. 3 obč. zák. a není možné k námitce promlčení vznesené žalovaným přihlédnout (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011). V otázce promlčení nároku žalobců je proto rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a uvedená námitka nezakládá důvodnost dovolání.
K námitce nadměrného přejímání závěru z jiného řízení (sub b/)
Pokud jde o námitku nadměrného přejímání závěru z jiného řízení mezi účastníky soudy obou stupňů, je potřeba vycházet z ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., podle něhož „ otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. “. Jedná se tedy o situaci podobnou vázanosti jiným rozhodnutím, s tím, že je „ nutné zvážit, zda jsou skutková zjištění a právní posouzení jiného orgánu způsobilá ve vztahu k předběžné otázce nahradit dokazování před soudem “ (David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 609).
Za situace, kdy rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 2007, č. j. 11 C 498/2006-87, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 29 Co 722/2007-121, bylo určeno, že společnost INTERINVEST Praha s. r. o. je vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu neplatnosti kupních smluv, postupovaly soudy obou stupňů v souzené věci správně, pokud vycházely v otázce posouzení platnosti, či neplatnosti kupních smluv z uvedených rozhodnutí. Dovolatel však namítá, že soudy obou stupňů z uvedených rozhodnutí neměly vycházet, resp. že z nich vycházely nadmíru i při zkoumání otázky, zda žalobci žalovanou částku žalovanému uhradili.
Soud prvního stupně uvedl, že z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vyplývá, že v uvedeném řízení měl soud za prokázané zaplacení kupní ceny za pozemky všemi žalovanými (v souzené věci žalobci), a že žalobce (v souzené věci žalovaný) proti uvedenému závěru nic nenamítal. Soud však z uvedeného rozhodnutí při posouzení otázky zaplacení kupní ceny nevycházel ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., ale rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ použil jen jako jeden z důkazních prostředků při řešení otázky, zda došlo k zaplacení kupních cen. Jinými slovy nenahrazoval dokazování tím, že by bez dalšího dokazování přijal závěr, který učinil Okresní soud Praha-východ ohledně zaplacení kupních cen. Při posouzení uvedené otázky totiž vycházel i z předložených potvrzení o uhrazení kupní ceny a ze skutečnosti, že se žalovaný v jiném řízení na bývalém jednateli Š. V. domáhal částky 2.066.274,60 Kč, která odpovídala stavu pokladny po zaplacení kupních cen všemi žalobci. Odvolací soud se pak ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Z uvedených důvodů námitka dovolatele stran nadměrného přejímaní skutkových zjištění soudy obou stupňů z jiného řízení nemůže založit důvodnost dovolání.
K námitce stran výslechu zaujatého svědka (sub c/)
Ani námitka stran výslechu svědka se vztahem k oběma stranám sporu nemůže důvodnost dovolání založit. Otázka, zda soudy mohly při dokazování vycházet z výslechu svědka, který má vztah k oběma stranám sporu, není otázkou právní. Nelze totiž v obecné rovině dospět k jednoznačnému závěru v otázce, zda podle ustanovení občanského soudního řádu soud může z výslechu takového svědka vycházet. V tomto směru je totiž rozhodující ustanovení §132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy „ podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci “, a které zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů soudem. Z uvedeného plyne, že v některých případech může být výpověď svědka se vztahem k oběma stranám sporu soudem shledána věrohodnou, jindy zase nevěrohodnou. Uvedené však neznamená, že by soud mohl důkazy hodnotit libovolně. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí totiž musí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. mimo jiné uvést „ o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy “. Pokud soud ve svém rozhodnutí nevyloží jasně, přesvědčivě a logicky své úvahy týkající se hodnocení důkazů, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a námitka stran postupu soudu při hodnocení důkazů může důvodnost dovolání založit.
V této souvislosti se dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zabýval otázkou, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými (nenamítanými) vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zjistil, že se soudy obou stupňů opomněly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s tvrzením žalobců uvedeným v žalobě, podle něhož žalovaný „ v průběhu výše uvedeného soudního sporu zpochybňoval, že všichni žalobci uhradili kupní ceny za pozemky a odmítl jim je vrátit, ačkoliv podle ust. §457 občanského zákoníku jsou účastníci neplatné smlouvy povinni si vrátit vše, co podle této smlouvy dostali. “ (srov. č. l. 3). Přitom z obsahu žaloby je zřejmé, že „výše uvedeným soudním sporem“ je myšlen právě soudní spor o určení vlastnictví předmětných pozemků vedený u Obvodního soudu pro Prahu-východ pod sp. zn. 11 C 498/2006. V žalobě tedy sami žalobci tvrdili, že žalovaný v uvedeném řízení zpochybňoval zaplacení kupní ceny. Rovněž žalovaný od počátku tohoto řízení tvrdí, že k zaplacení kupní ceny za předmětné pozemky nedošlo (srov. č. l. 17). Až ve svém podání ze dne 22. 9. 2010 (srov. č. l. 32) žalobci tvrdí, že v řízení o určení vlastnictví předmětných pozemků žalovaný neuváděl, že by za předmětné pozemky nebyla uhrazena kupní cena. O postup žalovaného v řízení o určení neplatnosti kupních smluv na předmětné pozemky přitom soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí. Protože se jedná o jeden z rozhodných důkazů, na nichž soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily, měly by se soudy obou stupňů s tímto rozporem tvrzení žalobců vypořádat v rámci úvah týkajících se hodnocení důkazů.
Odvolací soud navíc v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když se „ zabýval postojem žalovaného v řízení o určení vlastnictví, kde sám žalovaný uváděl, že částky představující kupní cenu za pozemky mu byly zaplacené. “. Uvedený závěr je však v rozporu se závěrem soudu prvního stupně, který zjistil, že v řízení o určení vlastnictví předmětných pozemků žalovaný „ závěry soudu o zaplacení kupní ceny nijak nezpochybnil, a to, že by k zaplacení těchto kupních cen vůbec nedošlo netvrdil. “. V odůvodnění svého rozhodnutí tedy odvolací soud významově posunul závěr soudu prvního stupně o postoji žalované v řízení o určení vlastnictví předmětných pozemků.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. a §243e odst. 2, věty první o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány právními názory soudu dovolacího; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu