ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1313.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1313/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalovanému JUDr. Jaromíru Zapletalovi , advokátu, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, jako správci konkursní podstaty úpadce CKM a. s., identifikační číslo osoby 49240331, zastoupenému JUDr. Alenou Vachtovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Junák - český skaut, z. s. , se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 977/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00409430, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 2/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 15 Cmo 37/2012-177, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 15 Cmo 37/2012-177, potvrdil rozsudek ze dne 26. dubna 2012, č. j. 58 Cm 2/2009-128, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“ nebo „areál Prknovka“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce CKM a. s. (dále též jen „úpadce“).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z toho, že:
1/ Česká republika – Ministerstvo hospodářství, jako zakladatel, založil zakladatelskou listinou společnost CKM a. s. (pozdějšího úpadce) a do jejího základního jmění vložil nepeněžitý vklad představovaný cenou hmotného a dalšího majetku bývalého „ÚV SSM – CKM“, jehož majetek přešel na stát ústavním zákonem č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní republiky, a na základě dohody ze dne 23. prosince 1991. Nepeněžitý vklad byl oceněn na 293 177 745 Kč s tím, že výše ocenění základního jmění tvoří příloha č. 2 notářského zápisu ze dne 17. prosince 1992.
2/ Pozdější úpadce byl zapsán do obchodního rejstříku dne 14. května 1993.
3/ Notářským zápisem ze dne 7. července 1993 rozhodl zakladatel o zvýšení základního jmění pozdějšího úpadce na 408 849 784 Kč.
4/ Součástí nepeněžitého vkladu do základního jmění pozdějšího úpadce v celkové výši 350 723 089 Kč byly i sporné nemovitosti (tvořící vklad ve výši 3 851 216,85 Kč). Tato skutečnost vyplývá jednak z toho, že na základě notářského zápisu o založení společnosti soud zapsal pozdějšího úpadce do obchodního rejstříku, když nepochybně zkoumal, zda jsou splněny zákonné náležitosti návrhu na jeho zápis do obchodního rejstříku, tedy i existence a doložení zapisovaného základního jmění, přičemž z přílohy č. 1 notářského zápisu ze dne 7. července 1993 o zvýšení základního jmění pozdějšího úpadce vyplývá, že součástí základního jmění pozdějšího úpadce byly i sporné nemovitosti. Dále o tom svědčí prohlášení Fondu dětí a mládeže (který vstoupil do práv zakladatele společnosti) ze dne 23. března 1996, v němž uvedl, že do společnosti byl dnem 17. prosince 1992 vložen majetek, který je v prohlášení popsán shodně jako sporné nemovitosti, když na základě tohoto prohlášení a na základě výše uvedených notářských zápisů byl pozdější úpadce zapsán jako vlastník sporných nemovitostí v katastru nemovitostí.
5/ Dne 24. června 1998 bylo u Krajského obchodního soudu v Praze zahájeno řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek CKM a. s. Usnesením ze dne 29. září 1999, č. j. 96 K 52/98-77, Krajský obchodní soud v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadce CKM a. s. a správcem jeho konkursní podstaty ustavil žalovaného.
6/ Vláda České republiky v usnesení ze dne 29. dubna 1998 uložila Fondu dětí a mládeže, aby zajistil inventuru nemovitého majetku vloženého do CKM a. s. u všech objektů, které byly dlouhodobě pronajaty sdružením dětí a mládeže, zajistil jejich vyjmutí z majetku této společnosti a do 31. května 1998 předložil vládě návrh na jejich převody na stávající nájemce. Usnesením ze dne 8. července 1998 pak vláda České republiky vyslovila souhlas s převodem takového majetku.
7/ Pozdější úpadce (jako předávající) a Fond dětí a mládeže (jako přebírající) uzavřeli dne 14. prosince 1998 smlouvu o bezúplatném převodu sporných nemovitostí. Žalobce (jako právní nástupce posléze zaniklého Fondu dětí a mládeže) je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 14. prosince 1998.
8/ Žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty.
Na tamto základě odvolací soud především zdůraznil, že účastníkem smlouvy ze dne 14. prosince 1998, která je svým obsahem smlouvou darovací, nebyl na straně dárce stát, jako vlastník sporných nemovitostí, ale pozdější úpadce CKM a. s., tedy obchodní společnost založená podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), za účelem podnikání (§2 odst. 1 obch. zák.). Z toho odvolací soud dovodil, že i na veškeré právní úkony této obchodní společnosti a na uspořádání jejích majetkových poměrů se vztahuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). V posuzované věci proto nešlo o převod státního majetku, tj. majetku, který na stát přešel ústavním zákonem č. 497/1990 Sb., který by byl určen k vrácení těm subjektům, jimž je stát nezákonně odňal. Na úkony pozdějšího úpadce nelze pohlížet odlišně od ostatních podnikatelských subjektů jen proto, že jeho zakladatelem a jediným akcionářem byl stát. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně, že smlouva ze dne 14. prosince 1998 je neúčinným právním úkonem podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Odvolací soud odmítl jako nepřípadný poukaz žalobce a vedlejšího účastníka na rozsudek ze dne 21. srpna 2002, č. j. 5 Cm 94/2000-68, jímž Městský soud v Praze naopak vyhověl žalobě o vyloučení nemovitostí v katastrálním území Vranice (dále též jen „areál Soběšín“), které pozdější úpadce bezplatně převedl na žalobce (resp. jeho právního předchůdce Fond dětí a mládeže). Již proto, že předmětem vylučovací žaloby v označené věci byly nemovitosti, které byly od roku 1926 ve vlastnictví právního předchůdce „YMCA“ v České republice – Křesťanského sdružení mladých lidí (vedlejšího účastníka v označené věci). Přestože tam posuzovaná smlouva byla taktéž uzavřena ve lhůtě stanovené dle §15 odst. 1 ZKV, na jejím základě se skutečně realizovaly závazky státu podle ústavního zákona č. 497/1990 Sb.
V tomto řízení však podle odvolacího soudu byly předmětem bezúplatného převodu sporné nemovitosti, které nikdy před rokem 1948 nebyly historickým majetkem vedlejšího účastníka či jeho právního předchůdce, nebo kterékoliv organizace, která by je používala výhradně pro potřeby dětí a mládeže (k tomu odkázal na „§8“ ústavního zákona č. 497/1990 Sb.). Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže (dále též jen „ÚV SSM“ nebo „SSM“) sporné nemovitosti nabyl kupní smlouvou od fyzické osoby (nikoli způsobem předvídaným ústavním zákonem č. 497/1990 Sb.) a vedlejší účastník sporné nemovitosti užíval jen na základě nájemní smlouvy uzavřené s pozdějším úpadcem a za toto užívání mu také platil nájemné, které představovalo zisk úpadce. Jestliže takto úplatně nabytý nemovitý majetek ÚV SSM přešel ze zákona na stát, nelze podle odvolacího soudu bez dalšího dovozovat, že byl výlučně určen k odškodnění křivd na původních vlastnících. Jestliže však stát jako vlastník sporných nemovitostí měl za to, že mají být bezúplatně převedeny na subjekty, jejichž majetek získal SSM nezákonně, bylo jen na něm, jak s ním jako vlastník naloží. Stát je vložil jako svůj majetkový vklad do akciové společnosti, čímž pozbyl své vlastnické právo, takže jeho argumentace ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. se odvolacímu soudu jeví jako účelová. Byl to totiž stát, který jako jediný akcionář a zakladatel úpadce byl zcela zodpovědný za hospodaření této „soukromé“ akciové společnosti.
Odvolací soud měl za to, že stát si byl plně vědom toho, že k naplnění „ducha a smyslu“ ústavního zákona č. 497/1990 Sb. může dojít jen tak, že část majetku pozdějšího úpadce získá stát zpět do svého majetku, neboť na majetek státu konkurs prohlásit nelze. To se však nestalo, pozdější úpadce zvolil cestu převodu sporných nemovitostí ze svého majetku do majetku spravovaného pro stát Fondem dětí a mládeže, což je právní úkon sice platný, avšak byl učiněn až poté, kdy již byl soudu doručen návrh na prohlášení konkursu na majetek dárce, proto podléhal v celém rozsahu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Na podporu tohoto závěru odvolací soud poukázal i na dikci ustanovení §68 odst. 2 ZKV s tím, že sporné nemovitosti nemají „restituční charakter“, takže není žádný důvod vyjímat právní úkony úpadce ohledně nich z režimu zákona o konkursu a vyrovnání.
Za nedůvodnou měl odvolací soud i námitku žalobce a vedlejšího účastníka, podle níž nebylo prokázáno, že by sporné nemovitosti stát vložil do základního jmění úpadce. Důkazy provedené k této skutečnosti soudem prvního stupně měl odvolací soud za dostatečné, prokazující vklad zakladatele do majetku pozdějšího úpadce. K tomu doplnil, že žalobce naopak nepředložil v řízení žádný důkaz o tom, že se tak nestalo. Navíc nezpochybňuje to, že úpadce jako vlastník sporných nemovitostí je mohl platně a účinně převést smlouvou ze dne 14. prosince 1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly řešeny. Konkrétně formuluje tyto otázky:
1/ Zda je ústavní zákon č. 497/1990 Sb., jenž ukládá nabyvateli povinnost použít navrácený majetek výhradně pro potřeby dětí a mládeže, právním předpisem, který vylučuje zahrnutí takového majetku do konkursní podstaty úpadce?
2/ Zda lze notářský zápis, jehož součástí má být příloha vymezující předmět vkladu do základního jmění a jeho hodnotu, avšak tato příloha k němu není řádně připojena a existenci této přílohy (natož pak její obsah) nelze ověřit ani z jiných zdrojů (veřejných sbírek), ve kterých by podle platných právních předpisů měla být založena, mít za řádný notářský zápis a tedy veřejnou listinu se všemi důsledky z toho plynoucími a zda lze po účastníku řízení spravedlivě požadovat, aby v řízení prokazoval neexistenci určité skutečnosti?
Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud vyložil ústavní zákon č. 497/1990 Sb. formalisticky. Podle dovolatele měl být majetek původně ve vlastnictví Svazu mladých (Socialistického svazu mládeže) převeden do vlastnictví státu a rozdělen tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže (ustanovení §4). Tento cíl byl postupně naplněn mimo jiné přijetím zákona č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže, kterému byla též svěřena majetková účast na podnikání právnických osob vzniklých z majetku bývalého SSM (§18 odst. 2 třetí odrážka tohoto zákona), a dále přijetím zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže. Konkrétní vypořádání náhrady organizacím dětí a mládeže mělo probíhat podle nařízení vlády.
Dovolatel zdůrazňuje, že oba areály (areál Soběšín i areál Prknovka) se do majetku pozdějšího úpadce dostaly shodně vkladem do základního jmění úpadce, coby majetek, který byl původně v držení SSM. Základní jmění bylo tvořeno jedinou akcií, kterou měl zakladatel použít v souladu s účelem ústavního zákona č. 497/1990 Sb., tedy pro potřeby dětí a mládeže. Tato akcie byla následně svěřena do správy Fondu dětí a mládeže, který ji měl užívat v souladu s ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. a se zákonem č. 113/1993 Sb., tedy rovněž pro potřeby dětí a mládeže. Oba areály byly aktivně využívány organizacemi dětí a mládeže pro přímou práci s dětmi a mládeží, a to na základě nájemních smluv uzavřených s pozdějším úpadcem v roce 1995. Oba areály proto byly v průběhu inventury majetku úpadce provedené na základě usnesení vlády č. 302 ze dne 29. dubna 1998 vyčleněny k vyjmutí z majetku pozdějšího úpadce a následnému bezúplatnému převodu mezi pozdějším úpadcem a žalobcem.
Dovolatel má za to, že smyslem ústavního zákona č. 497/1990 Sb. bylo použít veškerý majetek původně v držení SSM pro potřeby dětí a mládeže, a to bez ohledu na to, kdo byl jeho historickým vlastníkem (a zda byl před rokem 1948 používán výhradně pro potřeby dětí a mládeže) nebo k čemu byl ve skutečnosti SSM užíván. Nemělo dojít k formálnímu odčinění historické křivdy, aby byl konkrétní majetek navrácen historickým vlastníkům (k tomu sloužily restituční předpisy), ale spíše o funkční odčinění historické křivdy vůči společnosti, vůči organizacím věnujícím se potřebám dětí a mládeže (vybavit je vhodným majetkem pro jejich další činnost ve veřejném zájmu). Obě organizace (YMCA a vedlejší účastník v tomto řízení) se potýkaly s problémem získat pro svou činnost vhodné objekty. Ty byly v majetku pozdějšího úpadce, a protože tento nebyl schopen efektivně plnit své „veřejnoprávní poslání“, tj. uspokojovat potřeby dětí a mládeže, rozhodl stát z pozice zakladatele a jediného akcionáře pozdějšího úpadce o převodu majetku na vhodné subjekty. Dovolatel má za to, že v obou případech byl naplněn smysl a účel ústavního zákona č. 497/1990 Sb., přičemž poukazuje na to, že v případě areálu Soběšín tento postup soud prvního stupně akceptoval. Rozhodnutí odvolacího soudu proto má za rozporné s jeho právním očekáváním, založeným na existenci dřívějšího rozhodnutí ve věci stejného úpadce.
Dále dovolatel tvrdí, že pozdější úpadce nebyl „běžnou“ obchodní společností. Její „smysl a účel“, byť neplynuly ze zakládacích listin, byl dán ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. a zákonem č. 113/1993 Sb. Cílem společnosti bylo využívat svěřený majetek pro potřeby dětí a mládeže – „měla určené veřejnoprávní poslání“. Obdobná výjimka, kterou akceptoval Městský soud v Praze v řízení vedeném ve věci areálu Soběšín, podle dovolatele odpovídá nyní ustanovení §208 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle něhož do majetkové podstaty nepatří majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen. Dovolatel míní, že takovým zvláštním právním předpisem je ústavní zákon č. 497/1990 Sb. a dále zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. K tomu doplňuje, že v dané věci měly soudy aplikovat ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., které brání tomu, aby mohly být sporné pozemky zahrnuty do konkursní podstaty úpadce. Podle dovolatele jde o majetek, s nímž žalobce jako organizační složka státu hospodaří.
Dovolatel konečně poukazuje na to, že v řízení zpochybňoval existenci přílohy notářského zápisu, ve které by byly sporné nemovitosti specifikovány a oceněny pro účely vkladu do základního jmění, přičemž podle jeho mínění z dokazování vyplynulo, že tato příloha nikdy neexistovala (nepodařilo se ji dohledat). Odvolacímu soudu pak vytýká, že jeho tvrzení odmítl s tím, že nepředložil důkazy, kterými by prokázal, že sporné nemovitosti do základního jmění vloženy nebyly, tj. požaduje po něm, aby prokazoval negativní skutečnost.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Má za to, že neexistuje překážka bránící zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Přitom zdůrazňuje, že pozdější úpadce se stal „soukromou“ obchodní společností v dubnu 1999 (ještě před prohlášením konkursu), kdy Fond dětí a mládeže převedl jedinou akcii úpadce na soukromou osobu. Aplikaci zákona č. 219/2000 Sb. považuje za protiprávní retroaktivitu, když na dovolatele přešla práva a povinnosti z nedokončených právních sporů vedených jeho právním předchůdcem Fondem dětí a mládeže až k 1. lednu 2005.
Insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod. 1 a §434), s přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé může být v této věci přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání pro zodpovězení druhé z dovolatelem předkládaných otázek, neboť odvolací soud rozhodnutí na jejím řešení nezaložil.
Dovolatel při formulování této otázky (nesprávně) vychází z toho, že v řízení „bylo v podstatě postaveno najisto, že tato příloha (rozuměj notářského zápisu o založení pozdějšího úpadce) nikdy neexistovala“. Zároveň dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že založil své rozhodnutí na tom, že dovolatel neunesl důkazní břemeno (k prokázání neexistence sporné skutečnosti).
Dovolatel však pomíjí, že soudy na základě provedených důkazů považovaly za prokázané, že sporné nemovitosti byly při založení pozdějšího úpadce vloženy jako součást nepeněžitého vkladu zakladatele do základního jmění. Při svém rozhodování tedy nevyšly z toho, že by dovolatel neunesl důkazní břemeno (o neexistenci zpochybněné přílohy), ale rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu věci (že stát skutečně sporné nemovitosti vložil do základního jmění pozdějšího úpadce). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem pak nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu Nejvyšší soud v obecné poloze dodává, že podle ustálené judikatury lze prokázat existenci listiny a její obsah, aniž by jí v řízení musel být proveden důkaz. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 720/2013.
Nejvyšší soud nicméně shledal dovolání přípustným pro zodpovězení první dovolatelem formulované otázky, když v této části jde o problematiku Nejvyšším soudem dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podstata dovolací argumentace vychází z toho, že úpadce „nebyl běžnou obchodní společností“, neboť „smysl a účel“ této obchodní společnosti byl dán ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. a zákonem č. 113/1993 Sb. Z toho pak dovolatel dovozuje, že na smlouvu o bezúplatném převodu sporných nemovitostí nedopadá ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Nejvyšší soud tyto závěry nesdílí a naopak se plně ztotožňuje s právním posouzením dané otázky odvolacím soudem. Z ustanovení §1a ZKV (ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek úpadce) jednoznačně vyplývá, že zákon o konkursu a vyrovnání se nevztahuje pouze na uspořádání majetkových poměrů územního samosprávného celku nebo jiné právnické osoby zřízené zákonem, jestliže stát převzal její dluhy nebo se za ně zaručil. Takovou osobou úpadce (obchodní společnost) nebyl (výluka podle ustanovení §1a ZKV se jej netýká). Skutečnost, že jediným akcionářem úpadce byl stát, není rozhodná. Úpadce tedy nebyl vyloučen z působnosti zákona o konkursu o vyrovnání. Ostatně kdyby tomu mělo být jinak, nemohl by vůbec být prohlášen konkurs na jeho majetek.
Dále dovolatel namítal, že na zpochybněný převod nemovitostí nelze aplikovat ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, neboť převod byl učiněn „v souladu s právními předpisy“. Těmi dovolatel podle všeho míní opět ústavní zákon č. 497/1990 Sb. a zákon č. 113/1993 Sb.
Ani tuto námitku neshledává Nejvyšší soud opodstatněnou.
Podle ustanovení §6 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000, majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen „podstata") [odstavec 1]. Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2).
Podle ustanovení §15 ZKV, ve stejném znění, jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitostem (odstavec 1 písm. c/). Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně musí být vydáno do podstaty; domáhat se toho může správce i kterýkoli z konkursních věřitelů (odstavec 2).
Podle ustanovení §68 odst. 1 ZKV, které v této podobě platilo po celou dobu účinnosti zákona, věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty.
Ze závěru, že se na uspořádání majetkových poměrů úpadce použije zákon o konkursu a vyrovnání, současně vyplývá, že se plně aplikují i ta ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, která stanoví, jaký majetek úpadce podléhá konkursu a za jakých podmínek patří do konkursní podstaty majetek třetích osob. Není žádný důvod k tomu, aby se i v posuzované věci nepoužila ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, která umožňují zahrnout do konkursní podstaty úpadce majetek nabytý třetími osobami na základě neúčinných právních úkonů.
Nejvyšší soud přisvědčuje závěru odvolacího soudu, že sporné nemovitosti nemají „restituční charakter“, pročež na ně nedopadá ustanovení §68 odst. 1 ZKV. To ostatně netvrdí ani dovolatel. Nejvyšší soud pak nenalézá ani jiný důvod, který by vylučoval možnost zahrnutí sporných nemovitých věcí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Takový důvod v poměrech projednávané věci nevyplývá ani z dovolatelem odkazovaného ustanovení §4 ústavního zákona č. 497/1990 Sb.
Sporné nemovitosti stát nabyl na základě ustanovení §1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb. Následně bylo jen na něm, jakým způsobem s nimi naloží (§4). Rozhodl-li se vložit sporné nemovitosti jako nepeněžitý vklad do akciové společnosti, pozbyl tím své vlastnické právo (ve prospěch zakládané obchodní společnosti) a majetek se tak vymanil z režimu ústavního zákona č. 497/1990 Sb., bez zřetele k tomu, zda následně byl skutečně využíván výhradně pro potřeby dětí a mládeže.
Argumentace dovolatele, ústící v závěr, že do naplnění účelu zákona (využití veškerého navráceného majetku pro potřeby dětí a mládeže), kterým má být v dané věci jeho bezúplatný převod do vlastnictví organizace, která se dlouhodobě věnuje potřebám dětí a mládeže (vedlejšího účastníka), je takový majetek vyloučen z režimu zákona o konkursu a vyrovnání, je zjevně neudržitelná. Dovolatel totiž zcela pomíjí, že právní poměry pozdějšího úpadce, byť byl jeho jediným akcionářem stát (a v době uzavření zkoumané smlouvy Fond dětí a mládeže), se plně řídily příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, včetně ustanovení §154 odst. 1 věty druhé obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle něhož akciová společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem.
Státu nic nebránilo v tom, aby poté, co se na základě ústavního zákona č. 497/1990 Sb. stal vlastníkem sporných nemovitostí, tyto převedl na vedlejšího účastníka (či jinou organizaci věnující se potřebám dětí a mládeže). Jestliže tak neučinil a namísto toho je vložil do základního jmění akciové společnosti, byl (jako jediný akcionář této společnosti) omezen v možnosti s nimi nakládat v té době účinnými právními předpisy, včetně zákona o konkursu a vyrovnání. Dospěl-li stát posléze k závěru, že pozdější úpadce nebyl schopen „efektivně plnit své veřejnoprávní poslání“ a že účel ústavního zákona č. 497/1990 Sb. bude ve vztahu ke sporným nemovitostem lépe naplněn tím, že nemovitosti budou převedeny do vlastnictví vedlejšího účastníka, mohl tak bez rizika zpochybnění tohoto převodu učinit pouze v situaci, kdy by tento převod nebyl postižitelný ustanovením §15 odst. 1 písm. c/ ZKV. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, neboť smlouva o převodu sporných nemovitostí byla uzavřena v době po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce, v řízení bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu a na základě smlouvy došlo k bezplatnému převodu sporných nemovitostí.
Poukaz dovolatele na ustanovení §208 insolvenčního zákona je nepřípadný již proto, že za daného skutkového stavu, kdy sporné nemovitosti byly v době převodu ve vlastnictví akciové společnosti, a tedy již nepodléhaly režimu ústavního zákona č. 497/1990 Sb., je nelze považovat za majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen.
Stejně tak je nedůvodná námitka dovolatele, podle níž zahrnutí sporných nemovitostí do konkursní podstaty brání skutečnost, že jde o majetek, se kterým hospodaří organizační složka státu (§43 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.). Dovolatel totiž pomíjí, že k uzavření zpochybněné smlouvy, prohlášení konkursu na majetek úpadce a zahrnutí sporných nemovitostí do konkursní podstaty došlo ještě před nabytím účinnosti označeného zákona. Navíc nabyvatelem sporných nemovitostí neměl být stát, ale Fond dětí a mládeže, jehož právním nástupcem se stal stát (dovolatel) až na základě zákona č. 364/2000 Sb. k 1. lednu 2005 (srov. též čl. I. bod 6. zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů).
Konečně, k námitce dovolatele, podle něhož soudy rozhodly v rozporu s právním očekáváním založeným na existenci dřívějšího rozhodnutí ve věci stejného úpadce (rozsudku Městského soudu ze dne 21. srpna 2002, č. j. 5 Cm 94/2000-68), Nejvyšší soud zdůrazňuje, že právní názor vyslovený v jiném excindačním sporu, byť se rovněž týkal stejného úpadce a smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí uzavřené ve stejné době, nijak nezavazuje soudy při posuzování téže právní otázky v této věci. Nadto v situaci, kdy označený pravomocný rozsudek je rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně. Případná ojedinělá chybná aplikace právního předpisu soudem žádné „právní očekávání“ vyvolat nemůže.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.) jako neopodstatněné.
Dovolatel požadoval (dle §243 o. s. ř.) i odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí; vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 ZKV, však nelze odložit podle ustanovení §243 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vůči žalobci a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce.
Náklady řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem, jež podle ustanovení §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a/, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2013, činí 2 500 Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 23. dubna 2013) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelů celkem 3 388 Kč. Nejvyšší soud současně žalobci a vedlejšímu účastníkovi uložil, aby přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatili společně a nerozdílně k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. září 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu