ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2203.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2203/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce TQM - holding s. r. o. , se sídlem v Opavě – Předměstí, Těšínská 1028/37, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 49606395, zastoupeného Mgr. Martinem Brudným, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalovanému Jiřímu Mertensovi , jako správci konkursní podstaty úpadce C M C TRADING a. s., identifikační číslo osoby 60793384, zastoupenému JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, PSČ 746 01, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 19/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2013, č. j. 6 Cmo 22/2012-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 16. května 2012, č. j. 9 Cm 19/2008-217, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobce (TQM – holding s. r. o.) domáhal vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí a spoluvlastnického podílu na tam označeném pozemku (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (C M C TRADING a. s.).
Odvolací soud – odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého právní předchůdce žalobce (společnost TQM a. s. – dále též jen „společnost T“) nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené s pozdějším úpadcem dne 24. října 2002 (dále jen „kupní smlouva“), podle níž byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 30. října 2002.
Za opodstatněné přitom neměl námitky žalovaného, podle nichž je kupní smlouva neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem (ustanovením §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), když úhradou části kupní ceny způsobem dohodnutým v čl. IV. písm. b) kupní smlouvy (tj. poukázáním určené částky přímo na účet Finančního úřadu v Opavě s tím, že jde o úhradu dluhu pozdějšího úpadce z titulu ručení na nezaplacenou daň z převodu nemovitosti) měl být zvýhodněn jeden z mnoha věřitelů, jež pozdější úpadce v době uzavření kupní smlouvy měl.
V této souvislosti odvolací soud – přihlašuje se k závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku uveřejněném pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 11. listopadu 1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98 – dále jen „R 34/1999“), v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. „Odo 1027/2006“ (správně jde o rozsudek sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 40/2009“) a v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 (jde o rozsudek ze dne 26. dubna 2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134) – především zdůraznil, že pouze tehdy, je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (jako je tomu v případech, na které dopadá ustanovení §256 a 256a trestního zákona), je taková smlouva (odporující svým účelem zákonu) absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák.
V poměrech dané věci, jak správně po vyhodnocení provedených důkazů uzavřel soud prvního stupně, přitom skutečnost, že právní předchůdce žalobce jednal při uzavírání kupní smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů pozdějšího úpadce, prokázána nebyla. Jen z toho, že společnost T si byla (v době uzavření kupní smlouvy) vědoma majetkových poměrů pozdějšího úpadce (byla informována o tom, že pozdější úpadce má více věřitelů), ještě nelze usuzovat, že měla také vědomost o tom, že majetkové a finanční poměry pozdějšího úpadce v této době dosahovaly „intenzity insolventnosti“.
Závěru, podle kterého skutečným úmyslem (záměrem) společnosti T při uzavření kupní smlouvy nebylo zvýhodnění jednoho z věřitelů pozdějšího úpadce, ale jen „nabytí vlastnického práva k nemovitostem pro potřeby podnikání“, naopak podle odvolacího soudu nasvědčuje celá řada skutečností. Tak nelze především pominout, že „kontraktační jednání“ mezi smluvními stranami probíhala dlouhou dobu a osoby oprávněné jednat jménem prodávajícího a kupujícího se předtím neznaly. Na účet Finančního úřadu v Opavě také byla poukázána pouze menší část sjednané kupní ceny (z kupní ceny ve výši 27.000.000 Kč šlo o částku 8.018.270 Kč); zbývající část byla zaplacena pozdějšímu úpadci a mohla být použita k uspokojení věřitelů pozdějšího úpadce. Přehlédnout nelze podle odvolacího soudu ani to, že pozdější úpadce disponoval (kromě nemovitostí převedených kupní smlouvou) ještě dalším nemovitým majetkem, přičemž jeho podnik se právnímu předchůdci žalobce „jevil“ jako fungující. Ostatně návrh na prohlášení konkursu byl podán až téměř po čtyřech letech od uzavření kupní smlouvy, a to navíc právě právním předchůdcem žalobce. Uzavření kupní smlouvy bylo konečně pro pozdějšího úpadce rovněž výhodné, když dohodnutá (a zaplacená) kupní cena byla vyšší, než činila hodnota sporných nemovitostí zjištěná na základě zpracovaných znaleckých posudků.
Odvolací soud proto (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že důvod pro sepis sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce dán není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že kupní smlouva, na jejímž základě měl právní předchůdce žalobce nabýt sporné nemovitosti, není absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §256a trestního zákona. V této souvislosti zdůrazňuje, že obě smluvní strany již před uzavřením kupní smlouvy věděly, že sporné nemovitosti jsou postiženy daňovou exekucí vedenou Finančním úřadem v Opavě, která dispozice s nimi omezuje. Právě za účelem odstranění této překážky se pak právní předchůdce žalobce a pozdější úpadce dohodli, že uspokojí nejprve pohledávku finančního úřadu, pro kterou byla exekuce prováděna. Uvedeným jednáním podle dovolatele jednoznačně došlo ke zvýhodnění jednoho věřitele pozdějšího úpadce na úkor dalších věřitelů, čímž byl navozen zákonu odporující výsledek, k němuž úmysl (záměr) obou smluvních stran při uzavření kupní smlouvy přímo směřoval.
Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že „nesprávně právně posoudil“ splnění formálních předpokladů, za nichž lze vylučovací žalobě vyhovět, když přehlédl, že žalobu v dané věci podal jménem žalobce advokát Mgr. Martin Brudný, který soudu předložil pouze plnou moc, jež ho opravňovala zastupovat žalobce v řízeních týkajících se vymáhání pohledávek žalobce za jeho „klienty“. Jelikož o takový spor v daném případě zjevně nejde, bylo na místě vylučovací žalobu, která nebyla „řádně podána oprávněnou osobou“, bez dalšího zamítnout, resp. řízení v této věci zastavit.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalovaného je založeno na kritice správnosti právního posouzení věci soudy nižších stupňů co do závěru o platnosti kupní smlouvy, kterou pozdější úpadce převedl sporné nemovitosti na právního předchůdce žalobce. Dovolatelem předestřenou otázku však soudy nižších stupňů zodpověděly ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v rozhodnutích, na něž odkazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (šlo o R 34/1999, R 40/2009 a rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1811/2000), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se následně přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009, ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009 nebo ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4987/2014), podle kterého právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich (srov. ustanovení §256 trestního zákona o trestném činu poškozování věřitele a ustanovení §256a trestního zákona o trestném činu zvýhodňování věřitele, s účinností od 1. ledna 2010 pak srov. §222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany.
V R 40/2009 Nejvyšší soud vysvětlil, že na úmysl (záměr) smluvních stran zkrátit uzavřením kupní smlouvy v možnosti uspokojení pohledávek (ostatní) věřitele pozdějšího úpadce, nelze bez dalšího usuzovat již z toho, že kupující znal majetkové poměry pozdějšího úpadce (věděl o jeho zadluženosti). V tomto ohledu totiž zkoumané závěry vůči sobě nejsou (nemohou být) v poměru příčiny (vědomost kupujícího o zadluženosti prodávajícího) a následku (z této vědomosti plynoucího úmyslu kupujícího i prodávajícího zkrátit kupní smlouvou možnost uspokojení věřitelů prodávajícího). Z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. naopak plyne, že učinil-li dlužník (jako prodávající) dvoustranný právní úkon (kupní smlouvu) v úmyslu zkrátit své věřitele a byl-li tento úmysl dlužníka cum animo fraudandi druhé smluvní straně (kupujícímu) znám nebo je-li u ní znalost tohoto úmyslu presumována (v případě, že kupující byl osobou dlužníku blízkou), způsobuje to nikoli neplatnost kupní smlouvy, nýbrž její neúčinnost (jež může být vyslovena na základě odpůrčí žaloby). Jinak řečeno, následkem, jejž zákon bez dalšího spojuje s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele, je možnost dosíci vyslovení neúčinnosti právního úkonu. S touto vědomostí se naopak bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele. Kdyby měl platit opačný názor, pak by institut odporovatelnosti právního úkonu obsažený v §42a obč. zák. (pro konkursní poměry aplikovatelný prostřednictvím §16 ZKV) pozbyl smyslu, neboť každá vědomost druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele by v duchu této logiky způsobovala neplatnost právního úkonu proto, že svým účelem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
Napadené rozhodnutí je přitom s těmito závěry v souladu. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) opřel svůj závěr o tom, že právní předchůdce žalobce neuzavřel kupní smlouvu s úmyslem (záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů pozdějšího úpadce, o posouzení konkrétních okolností, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, včetně délky kontraktačního procesu a časového odstupu mezi uzavřením kupní smlouvy a prohlášením konkursu na majetek úpadce. Současně přihlédl rovněž k informacím o majetkových poměrech pozdějšího úpadce, jež měl právní předchůdce žalobce v době uzavření kupní smlouvy k dispozici (a z nichž nemohl usuzovat na to, že v důsledku učiněného právního úkonu nebude možné z prostředků získaných prodejem sporných nemovitostí, jakož i ze zbývajícího majetku pozdějšího úpadce uspokojit případné pohledávky dalších věřitelů) a zohlednil také skutečnost, že prodávajícímu se podle kupní smlouvy dostalo ekvivalentního plnění (výše sjednané kupní ceny dokonce převyšovala cenu určenou zpracovanými znaleckými posudky). Dospěl-li odvolací soud za tohoto stavu k závěru, že kupní smlouva není absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák., nelze jeho právnímu posouzení ničeho vytknout.
O tom, že na výše uvedených závěrech není způsobilá nic změnit ani okolnost, že smluvní strany se v kupní smlouvě dohodly, že část kupní ceny bude zaplacena na účet třetí osoby (věřitele prodávajícího), nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Usuzovat jen z takto dohodnutého způsobu, jakým má být závazek kupujícího zaplatit kupní cenu splněn, na oboustranný úmysl (záměr) smluvních stran zkrátit uzavřením kupní smlouvy možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů pozdějšího úpadce (jinak řečeno dovodit, že obě smluvní strany uzavřením kupní smlouvy nesledovaly poctivý záměr), bez dalšího nelze.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pak právně bezvýznamná rovněž argumentace dovolatele týkající se účinků žaloby podané za žalobce advokátem Mgr. Martinem Brudným (ve vazbě na obsah plné moci, jíž advokát prokazoval oprávnění zastupovat žalobce v daném řízení). Potud dovolatel zjevně přehlíží, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. června 1997, sp. zn. 1 Odon 24/97, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého okolnost, že žalobu podal někdo, kdo k tomu nebyl řádně žalobcem zmocněn, neznamená, že nebyl podán návrh na zahájení řízení. Takový stav může být pouze důvodem k postupu podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. (srov. dále shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, uveřejněné pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tím, zda dovolatelem vytýkanou vadou (jež měla spočívat v tom, že žalobu podala za žalobce osoba, jež k tomu nebyla zmocněna) řízení skutečně trpí, by se pak Nejvyšší soud mohl zabývat jen v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který ovšem u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatel k dispozici nemá.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. června 2014), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 2.500 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 588 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu