ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2638.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 2638/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce nezl. M. Š., zastoupeného Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, PSČ 276 01, proti žalovaným 1) SAM ÚSTÍ, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 49902873 2) M. Š. a 3) N. Š., všem zastoupeným JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 151/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 11 Cmo 75/2014-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované SAM ÚSTÍ, s. r. o., M. Š. a N. Š. jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 61 Cm 151/2009-292, zamítl žalobu o určení, že ve výroku popsané nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví první žalované (společnosti SAM ÚSTÍ, s. r. o.) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výroky II. a III.].
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že sporné nemovitosti jsou ve vlastnictví první žalované (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť je (posuzováno podle obsahu) pouhou polemikou s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem, aniž otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách dovolacího soudu; dále srov. v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1].
K názoru dovolatelek, které považují hodnocení odvolacího soudu za „příkré“ [majíce za to, že měl rozdíl mezi cenou, za kterou byly sporné nemovitosti převedeny z první žalované na druhou žalovanou (jednatelku a společnici první žalované) a na třetí žalovanou (společnici první žalované a dceru druhé žalované) hodnotit „volným úsudkem“], lze poznamenat, že zcela pomíjí účel požadavku §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na zpracování znaleckého posudku soudem ustanoveným znalcem (srov. za všechna rozhodnutí odvolacím soudem citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 67/2012“), jakož i skutečnost, že to byly právě dovolatelky, které §196a odst. 3 obch. zák. nerespektovaly a sporné nemovitosti převedly, aniž by kupní cena byla stanovena v souladu s označeným ustanovením. Pak musí nést – jak přiléhavě zdůrazňuje žalobce ve vyjádření k dovolání – důsledky z toho plynoucí (srov. zejm. R 67/2012 a v něm citovanou judikaturu).
Způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihuje ani námitka, podle které odvolací soud zatížil řízení vadou, nenechal-li k návrhu dovolatelek zpracovat revizní znalecký posudek. Ostatně vytýkanou vadou napadené rozhodnutí netrpí. Jednak obecně platí, že soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř., a např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, či ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 4089/2009), a jednak postupu odvolacího soudu, který neshledal důvody pro zpracování revizního znaleckého posudku, maje závěry znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem za jasné, úplné a přesvědčivé, nelze ničeho vytknout (§127 odst. 2 o. s. ř. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, nebo ze dne 2. července 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, anebo ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu