ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2652.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2652/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Těšínská leasingová společnost spol. s r. o. (TLS spol. s r. o.) , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova čp. 1152, PSČ 701 00, identifikační číslo osoby 47679735, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem v Třinci, 1. máje 398, PSČ 739 61, proti žalovanému Mgr. Danielu Tomíčkovi , advokátu, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jurečkova 643/20, PSČ 702 00, jako správci konkursní podstaty úpadce DOM POLSKI, a. s., identifikační číslo osoby 47151480 , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 7/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2013, č. j. 6 Cmo 25/2012-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 9 Cm 7/2011-39, zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že má za úpadcem DOM POLSKI, a. s. pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. prosince 1996 ve výši 4 000 000 Kč jako jistiny, 14 666 520,49 Kč jako zákonného úroku z prodlení a 40 126 450 Kč jako sjednaného úroku (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru konkursního soudu, podle něhož je pohledávka žalobce promlčena. Přitom vyšel z toho, že žalobce uzavřel s pozdějším úpadcem dne 20. prosince 1996 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobce poskytl pozdějšímu úpadci peněžní prostředky ve výši 4 000 000 Kč, které měl pozdější úpadce vrátit do 31. května 1997. I kdyby se na vztah z této smlouvy uplatnila úprava běhu a délky promlčecí doby dle obchodního zákoníku, která je pro žalobce příznivější, uplynula by podle odvolacího soudu promlčecí doba dne 31. května 2001. Jestliže žalobce svou pohledávku poprvé uplatnil až (první) přihláškou pohledávky do konkursu dne 13. července 2001, byla pohledávka uplatněna po uplynutí promlčecí doby jak podle občanského zákoníku (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, dále též jen „obč. zák.“), tak podle obchodního zákoníku (§391 a §407 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, dále též jen „obch. zák.“).
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, podle níž soudy neměly přihlédnout k námitce promlčení pohledávky s ohledem na ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. K tvrzení žalobce, že nemohl činit žádné kroky, které by zabránily promlčení jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, neboť nárok z této smlouvy použil k započtení proti pohledávce pozdějšího úpadce na zaplacení kupní ceny za převod nemovitostí podle smlouvy ze dne 7. července 1997 a až ukončením sporu o určení vlastnictví k převáděným nemovitostem v roce 2007 bylo najisto postaveno, že nemohlo dojít k zániku jeho pohledávky zápočtem ze dne 25. května 1998, odvolací soud uvedl, že neshledal okolnosti, které by zdůvodňovaly odepření práva žalovanému vznést námitku promlčení. V této souvislosti poukázal na to, že žalobce již dne 18. dubna 2001 podal návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce, přičemž v návrhu dovozoval svou aktivní legitimaci právě pohledávkou ze smlouvy o půjčce. Navíc měl odvolací soud za to, že aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. by byla možná pouze v případě, kdyby žalobce uplatnil v konkursu svou pohledávku z neplatné kupní smlouvy, nikoliv ze smlouvy o půjčce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel (ač zastoupen advokátem) dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), posuzováno podle obsahu je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud, vázán dovolacími důvody uplatněnými v dovolání, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadené rozhodnutí především není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž se právo na plnění ze smlouvy o půjčce ve smyslu ustanovení §657 obč. zák. uzavřené mezi podnikateli a podléhající režimu §261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, promlčuje v tříleté promlčecí době počítané podle ustanovení §101 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 44, usnesení ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2809/2012, a rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 118). Přisvědčit lze i závěru odvolacího soudu, že pohledávka by byla promlčena, i kdyby se její režim řídil obchodním zákoníkem; v takovém případě by čtyřletá promlčecí doba (§397 obch. zák.) marně uplynula dne 31. května 2001.
Názor dovolatele, podle něhož provedeným zápočtem pohledávky ze dne 25. května 1998 došlo ke „stavení (přerušení)“ běhu promlčecí doby, opomíjí tehdejší právní úpravu, která taxativně stanovila případy, v nichž dochází ke stavení běhu promlčecí doby (srov. ustanovení §112 obč. zák. a §402 až 404 obch. zák.). Závěr, že v jiných než zákonem výslovně uvedených případech (tj. ani při použití pohledávky za účelem jejího započtení) ke stavení promlčecí doby nedochází, je natolik zřejmý, že pro tento triviální úsudek není na místě připustit dovolání.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani dovolatelova „alternativní“ námitka, že právním důvodem uplatněné pohledávky je nikoliv smlouva o půjčce, ale nárok na vydání bezdůvodného obohacení. O případ, kdy by ze stejných skutkových tvrzení bylo možno usuzovat na jiné právní posouzení věci a přiznat tak dovolateli případnou pohledávku z bezdůvodného obohacení, totiž v dané věci zjevně nejde. Jak plyne ze skutkových závěrů soudů obou stupňů, dovolatel uplatnil v přihlášce do konkursu pouze pohledávku ze smlouvy o půjčce (sestávající z jistiny ve výši 4 000 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14 666 520,49 Kč a úroku ve výši 40 126 450 Kč), přičemž tento právní důvod (skutečnosti, na nichž pohledávka spočívá) v průběhu incidenčního sporu již měnit nemůže (srov. §23 odst. 2 věta první in fine zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Soud by tak v incidenčním sporu mohl dovolateli přiznat případnou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z (neplatné či zrušené) smlouvy o půjčce (což však dovolatel ani nežádá), nikoliv však pohledávku z bezdůvodného obohacení plynoucího (údajně) z (neplatné) kupní smlouvy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly .
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu