ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.394.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 394/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce J. S. , o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 56/2000, o dovolání konkursního věřitele J. Š. , zastoupeného Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266/3, PSČ 500 03, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2012, č. j. 1 Ko 5/2012-618, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 24 K 56/2000-589, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „konkursní soud“):
1/ Schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 2. června 2011 (dále též jen „konečná zpráva“), s tím, že:
- celkové příjmy konkursní podstaty činí 978.080,29 Kč,
- pohledávky za podstatou činí 822.165,94 Kč, z čehož již bylo uhrazeno 343.265,48 Kč,
- odděleným věřitelům vznikl nárok na oddělené uspokojení ve výši 589.981 Kč,
- po úhradě nároků oddělených věřitelů zůstává po již provedené úhradě pohledávek za podstatou na účtu konkursní podstaty částka 44.833,81 Kč na úhradu dosud neuspokojených pohledávek za podstatou (bod I. výroku).
2/ Určil odměnu správce konkursní podstaty JUDr. Ivo Hešíka (dále jen „I. H.“) ve výši 44.833,81 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).
3/ Původnímu správci konkursní podstaty JUDr. Vladimíru Hlaváčovi nepřiznal právo na odměnu (bod III. výroku).
Konkursní soud - vycházeje z ustanovení §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl k následujícím závěrům:
1/ Konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce konkursního soudu od 4. července 2011 do 26. července 2011.
2/ Oznámení o vyvěšení konečné zprávy bylo zveřejněno v Obchodním věstníku, s poučením o možnosti podat proti konečné zprávě námitky do 15 dnů ode dne vyvěšení na úřední desce konkursního soudu.
3/ Proti konečné zprávě nebyly v patnáctidenní lhůtě počítané od jejího vyvěšení na úřední desce konkursního soudu podány žádné námitky.
4/ Námitky konkursního věřitele J. Š. (dále též jen „J. Š.“) vznesené proti konečné zprávě při jejím projednání 12. října 2011 jsou opožděné.
5/ Přes opožděnost námitek konkursní soud „nad rámec uvádí“, že s poukazem na vyjádření správce konkursní podstaty i na obsah konkursního spisu považuje námitky J. Š. za nedůvodné.
K odvolání J. Š. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. srpna 2012, č. j. 1 Ko 5/2012-618, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě I. výroku.
Odvolací soud - vycházeje především z ustanovení §29 ZKV - poukázal na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 4555/2009 (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5037/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 118. Na tomto základě pak přezkoumal jednotlivé námitky J. Š. v tom směru, zda jde o námitky poukazující na rozpor konečné zprávy s obsahem (konkursního) spisu, přičemž dospěl k závěru, že námitky ohledně špatné úschovy movitých věcí v Dobroslavicích a ohledně zpeněžení nemovitostí za nízkou cenu s vysokými dražebními náklady jsou opožděné a ostatní námitky nejsou důvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; potud poukazuje příkladmo na závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4555/2009 a 29 Cdo 5037/2008.
Konkrétně pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že (stejně jako konkursní soud) nepřihlédl (pro údajnou opožděnost) k námitkám, jež vznesl při jednání konkursního soudu konaném 12. října 2011.
Dovolatel dále tvrdí, že konkursní soud správci konkursní podstaty bezdůvodně schvaloval „oddalování ukončení konkursu a předložení závěrečné zprávy“, čímž neopodstatněně zvyšoval náklady řízení, „neumisťoval na své stránky průběh konkursního řízení“ (respektive tam umisťoval pouze nepodstatné věci a podstatné věci zveřejňoval správce konkursní podstaty na placeném serveru Obchodního věstníku), čímž některým věřitelům znemožnil přístup k plnohodnotným informacím. Dovolatel tak jako věřitel s největší přihlášenou pohledávkou nebyl ani obeznámen s tím, že byl ustaven věřitelský výbor, který následně nekonal ku prospěchu věřitelů jako celku, nýbrž tak, aby z jeho rozhodnutí měli prospěch pouze členové věřitelského výboru.
Dovolatel si je vědom ustanovení §66c ZKV, avšak i tehdejší praxe konkursních soudů byla taková, že všechna důležitá rozhodnutí byla zveřejňována na „internetových“ stránkách soudu. Konkursní soud tyto skutečnosti evidentně nebral v potaz, v důsledku čehož vydal rozhodnutí, které není v souladu se zákonem ani s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud odůvodnil potvrzující rozhodnutí tím, že nezjistil žádné vady usnesení konkursního soudu; věc tak nesprávně posuzoval pouze podle obecných hledisek a nijak neprověřil konkrétní skutečnosti, které J. Š. namítal v odvolání (např. celkovou délku konkursního řízení nebo neprůhledné postupování pohledávek v rámci konkursního řízení, schválené věřitelským výborem). Dovolatel je přesvědčen, že úpadcovi věřitelé (kromě členů věřitelského výboru) neměli žádné (nebo měli jen kusé) informace o průběhu konkursu a domnívá se též, že část z nich dodnes není obeznámena s výsledky konkursního řízení.
Soudy se nijak přesvědčivě nevypořádaly s námitkou dovolatele, že samotné ustavení věřitelského výboru bylo provedeno v rozporu se zákonem.
Dovolatel rovněž míní, že odvolací soud řádně neprostudoval spis, jelikož nevzal v úvahu, že dovolatel podal 20. srpna 2003 návrh na odvolání správce konkursní podstaty pro nečinnost (jenž byl zamítnut s odůvodněním, že v práci správce konkursní podstaty jsou sice jisté nedostatky, ale jinak je vše v pořádku). Dále dovolatel uvádí, že na I. H. bylo podáno několik trestních oznámení, což měly soudy též vzít v úvahu. Tvrzení odvolacího soudu, že všechny úkony prováděné v této konkursní věci byly zveřejňovány „na stránkách soudu“, nemá dovolatel za pravdivé, s tím, že „na těchto stránkách“ se nacházelo pouze minimum informací a ještě v roce 2011 na nich byly pouze čtyři záznamy o celém řízení (z čehož dva byly pouze organizačního charakteru). Většina informací byla dodatečně uveřejněna až po kritických připomínkách dovolatele, v době, kdy již uplynuly lhůty k podání opravných prostředků.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání J. Š. proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, podle kterého při jednání o konečné zprávě a vyúčtování dle §29 odst. 3 ZKV nelze zásadně vznášet jiné výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné patnáctidenní lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV, a odvolací soud se při posuzování správnosti usnesení o schválení konečné zprávy nemůže zabývat (skutkově novými) námitkami proti konečné zprávě, jež odvolatel neuplatnil ve lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV, ač tak mohl učinit. Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 1 Ko 433/2001, uveřejněné pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 397/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2254/2009 nebo výše zmíněná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5037/2008 a 29 Cdo 4555/2009.
Z usnesení sp. zn. Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5037/2008 a 29 Cdo 4555/2009 (jež obsahují i závěr, podle kterého to, že proti konečné zprávě nebyly podány žádné námitky, nebrání odvolacímu soudu přezkoumat usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy z pohledu skutečností, které se do uplynutí lhůty k podání námitek proti konečné zprávě podávaly z obsahu konkursního spisu) napadené rozhodnutí vychází a důvod připustit dovolání na základě argumentu, že námitky J. Š. nebyly věcně přezkoumány, dán není.
K tomu, jak konkursní soud zveřejňuje a doručuje písemnosti a předvolává účastníky konkursního řízení v režimu ustanovení §66c odst. 1 ZKV, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1041/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007 pod číslem 79, s nímž je napadené rozhodnutí též v souladu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu