ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4071.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4071/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně KORADO, a. s. , se sídlem v České Třebové, Bří Hubálků 869, PSČ 56002, identifikační číslo osoby 25255843, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. B. B. , zastoupenému Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, PSČ 169 00, o zaplacení 5.920.054,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 226/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, ve znění usnesení ze dne 24. června 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-630, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2012, č. j. 22 Cm 226/2010-550, zamítl žalobu o zaplacení 5.920.054,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, ve znění usnesení ze dne 24. června 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-630, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek ze dne 11. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 363/2008-397, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2008, č. j. 22 Cm 53/2004-358, zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal žalobu, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení 5.920.054,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, důvodnou již proto, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním žalovaného a údajnou škodou vzniklou žalobkyni.
Uvedený závěr, který sám o sobě obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka nenapadá. Pouhým konstatováním, podle kterého „příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného neporušit zákaz konkurence a vymáhanou škodou je tak zjevná a nepopiratelná“, ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, ani neotevírá žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Závěr o nedostatku příčinné souvislosti proto nemůže být v dovolacím řízení přezkoumán (§242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání druhého ze závěrů odvolacího soudu, podle kterého žalovaný neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost, a to ani povinnost dodržovat zákaz konkurence podle §196 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum dovoláním otevřené otázky za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu