ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.422.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 422/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. Pavlu Bednaříkovi , jako správci konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45192855, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 9/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2012, č. j. 10 Cmo 40/2011-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. července 2011, č. j. 31 Cm 9/2010-141, Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) ve sporu vedeném proti správci konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci (žalovanému) určil, že žalobce (Ing. P. K.) má vůči úpadci pohledávku ve výši 657.083,24 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. srpna 2012, č. j. 10 Cmo 40/2011-182, potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu v rámci dovolací argumentace dvě právní otázky.
Jako první klade dovolatel otázku, zda popření pohledávky přihlášené do konkursního řízení co do pravosti znamená současně i popření této pohledávky co do výše a zda soud, který je oprávněn zkoumat pouze základ nároku přihlášené pohledávky, může ve výroku rozhodnutí určit i konkrétní výši pohledávky. Odpověď na tuto otázku podal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2010, č. j. 29 Cdo 1206/2009-101, jímž zrušil první rozsudek odvolacího soudu v této věci (ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 245/2008-80) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu.
Druhou otázku otevírá argumentace brojící proti závěru odvolacího soudu (pro výsledek řízení určujícímu), že úkon směřující k započtení pohledávky, provedený postupníkem (společností VINOPOL SANTÉ s. r. o. - dále jen „společnost V“) proti pozdějšímu úpadci podáním datovaným 24. listopadu 1999 [předtím, než žalobce (postupitel) odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky z 24. listopadu 1999, kterou pohledávku, o jejíž pravost v řízení jde, postoupil společnosti V], je absolutně neplatný pro neurčitost. Také v tomto ohledu je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu přiléhavě odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003 sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod číslem 20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006 [ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. I. ÚS 2953/08, které je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu] , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009.
V rozsudku ze dne 19. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněném pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud na základě rozhodnutí citovaných odvolacím soudem a dále též na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, shrnul, že podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) neplatný právní úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli. K tomuto závěru (z nějž napadené rozhodnutí důsledně vychází) se Nejvyšší soud dále přihlásil např. též v rozsudku ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2014, pod číslem 18 a důvod odchýlit se od něj nemá ani v poměrech dané věci.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vůči správci konkursní podstaty nemá.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu