ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4468.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4468/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, PSČ 720 00, proti žalovanému Z. S., zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 795/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2014, č. j. 4 Cmo 95/2014-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.455,20 Kč, do tří od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. června 2014, č. j. 4 Cmo 95/2014-99, potvrdil rozsudek ze dne 27. září 2013, č. j. 3 Cm 795/2012-55, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. února 2013, č. j. 3 Cm 795/2012-13, v rozsahu, ve kterém uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 626.700,- Kč s 6% úrokem od 31. prosince 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu 2.089,- Kč, zrušil označený směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 85.260,80 Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek, na nichž založil obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 (jde o rozsudek ze dne 31. března 2009, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 3/2010“).
Dovolatel zdůraznil, že odvolací soud skutková zjištění, jejichž správnost není zpochybněna, nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že žalovaný námitku o konkrétní kauze směnky neprokázal.
V této souvislosti akcentoval, že směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, zajišťovala konkrétní závazek vůči žalobci, přičemž tento závazek ke dni 27. července 2012 bez jakýchkoli pochybností zanikl.
Dále namítl, že „žalobce nikdy nepředložil originál formálně platné směnky, když (doplněné) datum vystavení směnky se nachází pod jeho podpisem a směnka je tak neplatná.
Konečně poukázal na pochybení soudů nižších stupňů, jde-li o výši soudního poplatku vyměřeného žalobci.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání žalovaného, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel polemizuje se správností rozhodnutí odvolacího soudu za použití argumentů, jimiž zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z hlediska výhrady ohledně neplatnosti sporné směnky (respektive nepředložení originálu formálně platné směnky), která nebyla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3578/2007, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2936/2008).
Poukaz na závěry formulované v R 3/2010 je v poměrech dané věci nepřípadný již proto, že v označeném rozhodnutí byla řešena právní otázka určitosti a projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. otázka výkladu ustanovení §175 o. s. ř.) a nikoli otázka, zda žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně uplatněných kauzálních námitek.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. je irelevantní výtka dovolatele co do nesprávně vyměřeného soudního poplatku, nehledě na to, že podle obsahu spisu žalobce soudní poplatek v dovolatelem tvrzené (správné) výši skutečně zaplatil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému tak vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. listopadu 2014), která podle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 628.789,- Kč) částku 10.820,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.335,20 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 13.455,20 Kč.
Mimosmluvní odměnu za úkon právní služby − doplnění vyjádření k dovolání (ze dne 28. ledna 2015) Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad nepovažuje, když žalovanému nic nebránilo, aby se i k této dovolací námitce vyjádřil již v podání ze dne 28. listopadu 2014.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. března 2015
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu