ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.720.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 720/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. Jiřího Horáka , advokáta, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1217/32, PSČ 100 00, jako správce konkursní podstaty úpadce CASH & CAPITAL, a. s., identifikační číslo osoby 25 61 99 42, zastoupeného JUDr. Richardem Schwarzem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1463/5, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. Marianu Pavlovovi , advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce Druhá slévárna Blansko, a. s., identifikační číslo osoby 25 37 99 68, zastoupenému Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 216/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2012, č. j. 10 Cmo 12/2012-355, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2012, č. j. 10 Cmo 12/2012-355, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 10 Cmo 12/2012-355, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 2. prosince 2011, č. j. 43 Cm 216/2002-325, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o „vydání částky 9.000.000,- Kč z konkursní podstaty úpadce (Druhá slévárna Blansko, a. s. – dále jen „společnost D“) coby výtěžku zpeněžení nemovitostí (označených v žalobě – dále jen „sporné nemovitosti“) smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. srpna 2005, uzavřenou mezi žalovaným (jako prodávajícím) a DSB EURO s. r. o. (jako kupujícím).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Podle smlouvy o půjčce ze dne 26. listopadu 2000 poskytla společnost BENET GROUP, a. s. (dále jen „společnost B“) společnosti CASH & CAPITAL, a. s. (dále jen „společnost C“) půjčku ve výši 80.000.000,- Kč.
2) Dne 26. listopadu 2000 uzavřely společnost B (jednající předsedou představenstva Ing. V. B.) jako zástavní věřitel a společnost D (jednající předsedou představenstva Z. P. a členem představenstva V. P.) jako zástavce zástavní smlouvu k zajištění pohledávky zástavního věřitele za společností C ze smlouvy o půjčce, s tím, že předmětem zástavy byly sporné nemovitosti ve vlastnictví zástavce (dále jen „zástavní smlouva“).
3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. června 2002, č. j. 92 K 37/2001-75, prohlásil konkurs na majetek společnosti C a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Jiřího Horáka.
4) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. června 2002, č. j. 40 K 11/2002-280, prohlásil konkurs na majetek společnosti D a správkyní konkursní podstaty ustavil Šárku Valentovou. Následně usnesením ze dne 29. září 2003 Krajský soud v Hradci Králové zprostil funkce správkyni konkursní podstaty společnosti D Šárku Valentovou a novým správcem ustavil Mgr. Mariana Pavlova.
5) Žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku společnosti D (jako první), žalobce ho ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vyzval, aby ve prospěch konkursní podstaty společnosti C vyplatil „cenu zástavy částkou odpovídající zajištěné pohledávce“ a následně podal žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty společnosti D.
6) Dne 16. března 2004 uzavřeli žalobce a žalovaný dohodu o společném postupu při zpeněžování majetku, podle níž žalovaný zpeněží i sporné nemovitosti a výtěžek zpeněžení deponuje na zvláštním účtu. Smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. srpna 2005 prodal žalovaný společnosti DSB EURO s. r. o. (mimo jiné) i sporné nemovitosti, přičemž část výtěžku zpeněžení (vztahující se ke sporným nemovitostem) ve výši 9.000.000,- Kč „byla složena“ na zvláštní účet s tím, že „bude uvolněna podle výsledku tohoto sporu“.
7) Podle notářského zápisu ze dne 26. listopadu 2000, NZ 621/2000, sepsaného JUDr. Vladimírou Kostřicovou, byli Ing. V. B. a V. P. jmenováni členy představenstva společnosti D, s tím, že výkon jejich funkce začíná dne 26. listopadu 2000 v 19:01. Podle „druhé ze založených variant strany 32 zápisu“ začal výkon funkce jmenovaných 27. listopadu 2000. Podle notářského zápisu ze dne 26. listopadu 2000, NZ 622/2000, byl rozhodnutím jediného akcionáře společnosti D jmenován Z. P. členem představenstva společnosti D.
8) Podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti C byli členy představenstva Z. P. (od 30. října 1997 do 14. srpna 2001) a Ing. V. B. (od 26. listopadu 2000).
Na tomto základě odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož zástavní smlouva „nebyla z důvodu nesplnění podmínek vymezených v ustanovení §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“), platně uzavřena“.
Přitom s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2010, pod číslem 136, dovodil, že zástavní smlouva je úkonem, na který „dopadá režim ustanovení §196a obch. zák.“, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že byla uzavřena po předchozím souhlasu valné hromady společnosti D.
Přitom neshledal důvodnou „obranu“ žalobce, že existenci souhlasu valné hromady společnosti D lze prokázat výslechem označených svědků. „Udělení předchozího souhlasu valné hromady totiž nelze prokázat toliko výslechem členů představenstva společnosti, popř. jiných osob, protože souhlas valné hromady je třeba vyjádřit v listinné podobě.“ Podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s transakcí bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem. Z tohoto důvodu musí být podle ustanovení §188 obch. zák. o pořádání valné hromady pořízen zápis o konání valné hromady, který obsahuje rozhodnutí valné hromady s uvedením výsledku hlasování. „Důkaz o tom, že valná hromada souhlasila s uzavřením zástavní smlouvy, proto nelze nahradit výslechem svědků“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje zásadní právní význam v rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky, zda předchozí souhlas valné hromady musí být „písemný“ a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jakkoli souhlasí s tím, že z jednání valné hromady se běžně pořizuje zápis, současně vyjadřuje přesvědčení, že existenci předchozího souhlasu valné hromady lze prokázat i jinak, např. výslechem svědků.
Dále dovolatel namítá, že otázka platnosti zástavní smlouvy byla – minimálně jako otázka předběžná – řešena v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, sp. zn. 5 Cm 146/2002, který posuzoval „smlouvu o půjčce, která je zástavní smlouvou zajišťována, a dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je platná.“ Dále upozorňuje, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 15 Cmo 65/2011-175, rozhodl o nároku na oddělené uspokojení pohledávky společnosti B v celkové výši 76.942.223,- Kč, tak, že určil, že společnost B má právo na oddělené uspokojení pohledávky v celkové výši 48.022.223,- Kč z výtěžku zpeněžení zástavy (sporných nemovitostí), tj. dospěl k závěru, že zástavní smlouva je platná. Potud považuje za neudržitelné, aby za stejné důkazní situace byla zástavní smlouva „jednou shledána platnou a podruhé absolutně neplatnou“.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a to v řešení otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení §196a odst. 1 obch. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §196a obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec 1). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny uzavřít takovou smlouvu i jménem jiné osoby, použije se na smlouvu o úvěru nebo půjčce uzavíranou mezi společností a touto jinou osobou anebo na smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků této osoby, ustanovení odstavce 1 obdobně. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec 2).
Podle ustanovení §188 obch. zák. valná hromada zvolí svého předsedu, zapisovatele, dva ověřovatele zápisu a osoby pověřené sčítáním hlasů. Do doby zvolení předsedy řídí valnou hromadu člen představenstva, jehož tím představenstvo pověří (odstavec 1). Zápis o valné hromadě obsahuje: a) obchodní jméno a sídlo společnosti, b) místo a dobu konání valné hromady, c) jméno předsedy valné hromady, zapisovatele, ověřovatelů zápisu a osob pověřených sčítáním hlasů, d) popis projednání jednotlivých bodů programu valné hromady, e) rozhodnutí valné hromady s uvedením výsledku hlasování, f) obsah protestu akcionáře, člena představenstva nebo dozorčí rady týkajícího se rozhodnutí valné hromady, jestliže o to protestující požádá (odstavec 2). K zápisu se přiloží návrhy a prohlášení, předložená na valné hromadě k projednání (odstavec 3).
Podle ustanovení §189 obch. zák. představenstvo zabezpečuje vyhotovení zápisu o valné hromadě do 30 dnů od jejího ukončení. Zápis podepisuje zapisovatel a předseda zasedání valné hromady a dva zvolení ověřovatelé (odstavec 1). Zápisy o valné hromadě spolu s oznámením nebo pozváním na valnou hromadu a listina přítomných akcionářů se uchovávají v archivu společnosti po celou dobu jejího trvání. Likvidátor zajistí archivaci nebo úschovu těchto zápisů ještě po dobu deseti roků po zániku společnosti. Pokud se zrušuje společnost bez likvidace a její jmění přechází na právního nástupce (§200a), uschovávají se zápisy v archivu právního nástupce stejně jako zápisy tohoto nástupce (odstavec 3).
Podle ustanovení §190 obch. zák., má-li společnost jen jediného akcionáře, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento akcionář. Rozhodnutí akcionáře při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsáno akcionářem. Forma notářského zápisu se vyžaduje pouze v případech uvedených v §186 odst. 5 (odstavec 1). Jediný akcionář je oprávněn vyžadovat, aby se rozhodování podle odstavce 1 účastnilo představenstvo a dozorčí rada. Písemné rozhodnutí jediného akcionáře musí být doručeno představenstvu a dozorčí radě (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je rozhodující splnění požadavků plynoucích z ustanovení §196a odst. 1 obch. zák., tj. mimo jiné předchozí souhlas valné hromady společnosti D s jejím uzavřením [k tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2003, pod číslem 103, rozsudek ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, uveřejněný v témže časopise č. 3, ročník 2008, pod číslem 31 a rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 ICdo 73/2014].
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že usnesení valné hromady, jakožto nejvyššího orgánu akciové společnosti (§184 odst. 1 obch. zák.), není právním úkonem akciové společnosti ani právním úkonem akcionářů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 65); právním úkonem není ani rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002, uveřejněné v témže časopise č. 8, ročník 2003, pod číslem 141). Současně platí, že i na usnesení valné hromady či rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady je nutno – za určitých okolností − analogicky aplikovat ustanovení upravující výklad a platnost právních úkonů (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 35 Odo 755/2005, uveřejněného pod číslem 102/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008). Je-li jediným společníkem akciové společnosti akciová společnost, činí rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady představenstvo akciové společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007). Ke shora uvedenému viz i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněného pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jakkoli platí, že o valné hromadě je sepisován zápis, který obsahuje náležitosti určené ustanovením §188 odst. 2 obch. zák., jehož vyhotovení zabezpečuje představenstvo ve lhůtě podle ustanovení §189 odst. 1 obch. zák. a jenž se uchovává v archivu společnosti po celou dobu jejího trvání (§189 odst. 3 obch. zák.) [má-li společnost jen jediného akcionáře, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento akcionář, přičemž rozhodnutí akcionáře při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsané akcionářem - §190 odst. 1 obch. zák.], nelze vyloučit možnost, aby skutečnosti standardně obsažené v zápisu o valné hromadě, respektive v rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady, byly (v mimořádných případech) prokázány prostřednictvím jiných důkazů.
K tomu v obecné rovině viz judikaturně ustálené závěry Nejvyššího soudu k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a k ustanovení §125 o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012 nebo rozsudek ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož dikce se zřetelně (bez nutnosti dalších vysvětlení) podává, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.
Ve vztahu k možnosti prokázat existenci písemné smlouvy a k možnosti prokázat obsah listiny (závěti) srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2242/2012.
Shora formulovaný závěr není v rozporu ani s (odvolacím soudem citovaným) rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, podle něhož je podmínka předchozího souhlasu valné hromady v ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s transakcí bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (§183 a §131 obch. zák.).
V poměrech dané věci přitom nelze přehlédnout ani skutečnost, že účastníky řízení jsou správci konkursních podstat společností C a D, přičemž zejména žalobce má – jde-li o povinnost tvrzení ohledně skutkových okolností, vztahujících se k (případné) existenci předchozího souhlasu valné hromady společnosti D s uzavřením zástavní smlouvy – značně ztíženou pozici. Navrhl-li za tohoto stavu doplnění dokazování výslechem (jím označených) osob, bylo povinností soudů nižších stupňů se s tímto návrhem na doplnění dokazování vypořádat. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom zjevné, že – na rozdíl od soudu prvního stupně – se k důkazním návrhům žalobce nijak nevyjádřil, zastávaje nesprávný právní názor o nemožnosti prokázat existenci předchozího souhlasu valné hromady společnosti D s uzavřením zástavní smlouvy jinak, než zápisem o valné hromadě.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož předchozí souhlas valné hromady společnosti D s uzavřením zástavní smlouvy, nelze prokázat výslechem svědků, ale jen zápisem o valné hromadě, neobstojí, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost a bez vlivu na výše uvedené Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje za opodstatněné námitky žalobce ohledně rozdílného řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy (Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 5 Cm 146/2002 a Vrchním soudem v Praze ve věci sp. zn. 15 Cmo 65/2011). V první z označených věcí totiž soud posuzoval (jen) platnost smlouvy o půjčce, ve druhé pak výslovně (byť jen v důvodech rozhodnutí) „vázal“ právo společnosti B na oddělené uspokojení pohledávky ze smlouvy o půjčce v konkursu vedeném na majetek společnosti C na výsledek řízení v projednávané věci (tj. na rozhodnutí o vyloučení výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí z konkursní podstaty společnosti D).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu